Je 15. listopadu roku 1651. Pro Marianu Tittelovou je to nejhorší rok, jaký kdy zažila. Je předvedena k novému výslechu. Veškerá svá přiznání potvrdí a upřímně lituje svých hříchů. To ale inkvizici moc nezajímalo. Jména, to je to, co chtějí vědět.
A tak jednapadesátiletá žena vypráví další „zasutou vzpomínku“. Bylo jí dvaačtyřicet, když se opět v Hradci Králové zúčastnila sabatu. V nebeském voze, který upaloval obrovskou rychlostí, jela s matkou a dalšími pěti čarodějnicemi. Pro inkvizici bylo toto přiznání k ničemu. Zjistili, že všech šest čarodějnic už jejich rukama prošlo a všechny skončily na hranici.
A co ta Goldschmiedová a její dcery? Smůla, i Goldschmiedová a její dcera už jsou na prach. Druhou dceru se nepodařilo najít. My, lidé jednadvacátého století doufejme, že někam uprchla, a tak se zachránila. Snad. Inkvizice měla totiž po celém světě jednu zvláštní schopnost. Pokud hledala, téměř vždy našla.
A tady bylo potřeba někoho najít. Přeci to neskončí takhle jalově? Podařilo se i v tomto případě. Mariana má přeci sestru. Je to jasné. Když je čarodějnice matka, jsou do toho namočeny i obě její dcery. Voršila Kupferschmiedová, kotlářka na Starém Městě pražském (Marianina sestra), je bez okolků předvedena před inkviziční soud. Její manžel se snaží svou ženu z této situace dostat. Píše supliku, ve které prosí za její propuštění. Dokonce slibuje i vyplacení kauce. Soud vše odmítá. Tím muselo být všem jasné, že už se z toho Voršila nedostane.
Zatčením Voršily se prodloužil život její sestry Mariany. Co kdyby ji potřebovali k upřesnění výpovědi její sestry. O celém procesu byl informován i panovník Ferdinand III., který se své poddané nejen nezastal, on dokonce s vyšetřováním souhlasil. Jen měla být Voršila Kupferschmiedová vyslýchána nejprve bez použití tortury.
Bylo vypracováno sedmdesát šest otázek, na které měla Voršila pravdivě odpovědět. Otázky se týkaly jejího dosavadního života a odpovědi na ně nám poskytují obrázek celého Voršilina života. Dalo by se říci, že by se z jejích odpovědí dal docela dobře sestavit celý životopis. A není rozhodně jinak radostný.
Je tedy 4. března roku 1652 a Voršila začíná odpovídat na otázky. Je tomu šestadvacet let, co si vzala pardubického lesmistra. Za osmnáct let společného života se jim narodilo sedm dětí. Všechny už jsou dávno mrtvé. Tři si Bůh vzal, když byly ještě malé a tři podlehly morové ráně. Dcera Magdalena, která pobývala u své babičky, Voršily Schubarové, skončila ve svých devatenácti letech spolu s ní na hranici. Zanedlouho poté zemřel i Voršilin manžel. Dva roky žila jako vdova na zámku v Pardubicích.
Pak se znovu provdala. Je se svým nynějším manželem šest let a mají jedno dítě. Po všech otázkách na rodinu přišla ta nejzásadnější: Nesvedla ji matka k čarodějnictví? Voršila klidně vysvětluje, že vůbec neví, o čem se tu hovoří. Je jí řečeno, že jak její matka, tak i její sestra se dobrovolně i na mučení přiznaly ke styku s nečistými silami a o ní mluvily jako o své společnici. Voršila zapírá a chce, aby jí to sestra Mariana řekla přímo do očí. Zřejmě ke konfrontaci došlo. Výsledek mohla Voršila očekávat. Sestra ji nikdy neměla ráda.
Další otázky se týkaly její návštěvy u matky ve Slezsku. Ano, u matky byla podvakrát asi před dvanácti lety, ale se sestrami se tam neviděla a od matky si vzala jen své děti, které u ní právě pobývaly. Byl tam s ní i její manžel. Šli společně na pouť do Varty. Měli s sebou doprovod mysliveckých mládenců. Bylo to potřeba, protože byly nebezpečné válečné doby. Inkvizitory napadlo, že by mohla Voršila prozradit nějaká další jména z Cukmantlu. Marně. Voršila prohlásila, že tam nikoho nezná.
A co v tom Hradci Králové? Tam přeci byla společně s matkou a sestrou na setkání čarodějnic. Voršila vše popřela. Co s ní? Optali se královského apelačního soudu v Praze. Ale to je přeci přirozené, že zapírá. Je potřeba větší přísnosti.
Než vypracovali další otázky, pobývala Voršila ve vězení, kam za ní denně chodil její muž. Nebyl sám. Odvahu se jí snažili dodat i další blízcí i neznámí lidé. Podle svědectví se neustále modlila a děkovala Bohu za to, že na ni seslal tuto zkoušku. Když se jí její návštěvníci ptali, jak je možné, že tak dobrá a zbožná žena se dostala do této bídné situace, odpovídala vždy stejně: „Bůh a vrchnost to tak chtějí.“
Bylo vypracováno dalších dvacet šest otázek. Týkaly se hlavně jejího pobytu v Hradci Králové. Ano, byla tam. Ale ne se svou matkou a sestrou. Jezdila tam se svým mužem. A nebydleli u nějaké ženské, ale u pana lékárníka. Jeho žena má sestru v Hradci Králové, to ano. Jmenuje se Dorota Goldschmiedová. Kruh se uzavírá a smyčka se začíná stahovat. Co platné, že Voršila si stála na svém, že v domě Goldschmiedové nikdy nebyla. Teď už je jen potřeba výpovědi srovnat. A jak jinak než torturou.
Voršila na zbylé otázky už neodpověděla. Zemřela po zodpovězení sedmnácté. Když místodržící podávali 1. května zprávu císaři, napsali, že Kupferschmiedovou ve vězení trefil šlak.
Pokud by platilo úsloví “Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“, byla by tato žena jednou z jeho nejoblíbenějších oveček.
