Dalším slezským městem, ve kterém nebylo radno v polovině sedmnáctého století pobývat, byl Cukmantl. Už o něm byla řeč v minulém díle. Dnes se podíváme přímo do jeho ulic, kde se odehrál zajímavý příběh. Zajímavý spíše pro nás, protože rozhodně je lépe o něm jen číst nežli ho prožít.
Jak bylo minule řečeno, začaly na Jesenicku čarodějnické procesy až v roce 1651. Do té doby se jednalo jen o ojedinělé případy. My se ale vrátíme o dvanáct let zpět, do roku 1639. Toho roku totiž náš příběh, který bude končit právě roku 1651, začíná.
Ve městě Cukmantlu žila jistá Mariana Titellová, devětatřicetiletá žena měšťana Jana Tittela. V roce 1639 je proti ní zahájen proces, ve kterém je obviněna z čarodějnictví. Právě v tu dobu vtrhnou do města Švédi a město vydrancují. Proces je tedy zastaven. Uplyne dvanáct let a švédskou hrozbu vystřídá inkvizice. Kdo ví, co bylo horší.
Čarodějnické procesy jsou tedy zahájeny, a to rovnou ve velkém. Roku 1651 je zatčeno čtyřicet pět podezřelých osob. Mezi nimi ještě jednou Mariana Tittelová. Zajímavé je, že se proti ní postavili i její vlastní příbuzní. Byla posazena na čarodějnické křeslo, kde se ke všemu doznala. Kdyby to nebylo tak hrozné, dal by se následující příběh začít slovy: „Posaďte se, pohádka začíná.“ Protože to, co Mariana vypověděla, se snad jinak nazvat nedá. Na druhou stranu uznávám, že už jsme se dozvěděli větší nesmysly.
Před devatenácti lety, kdy bylo Marianě teprve dvacet let, byla ke službě ďáblovi svedena svou vlastní matkou Voršilou Schubarovou. Ta je v této chvíli inkvizičním soudem už dávno zpopelněna. Tenkrát letěla Mariana ve spánku se svou matkou na shromáždění čarodějnic, aby byla mezi ně přijata. Posadili ji ke stolu, kde z jedné strany seděla Voršila Schubarová a z druhé strany černě oděný mladík. Ten s Marianou ten den tančil. Po tanci se obě ženy odebraly domů.
O několik měsíců později se znovu vydávají na sněm. Tentokrát už neletí jen tak povětřím, ale nasedají do kočáru taženém čtyřmi vraníky. Na sabatu se Mariana dozvídá, že byla vybrána jako nevěsta toho neznámého mladíka. Mariana se zdráhá, ale matka na ni naléhá, dokonce ji bije, a tak se podvoluje.
Po hostině odcházejí do jiné místnosti, kde zpečetí svůj sňatek. Ženich se jmenuje Jan Kittel. Poté, co Kittel získal její tělo, žádá i ten zbytek. Mariana se opět brání. Nechce se odříci Boha, a tak být navždy zatracena. Matčinu nátlaku odolává ještě několik let, ale pak opět svolí. Nechá se tedy zapsat do ďáblovy knihy a za svého boha uznává jen Jana Kittela. Na sabaty už létá pravidelně, třikrát do roka.
Inkvizice vše vyslechla, ale asi se jim to zdálo málo. Je potřeba obvinění trochu rozšířit. Přeci tu nebudou svůj drahocenný čas marnit jen kvůli jedné čarodějnici. Je tedy nutné ji znovu podrobit mučení. To by bylo, aby z ní ještě něco nevymáčkli. A podařilo se. Odkývala, že byla ještě se svou matkou v Hradci Králové, kde navštívily druhou dceru Schubarové, Voršilu. Všechny pak odešly ke zlatnici Goldschmiedové, kde obětovaly ďáblovi. Zlatnice měla dvě neprovdané dcery, z nichž jedna se jmenuje Dorota.
Obětiny, kterými byly více nespecifikované nějaké věci, spálily a popel pak používaly na škodlivá kouzla. Jedním z nich bylo i to, že Mariana Tittelová zchromila služku a způsobila uhynutí krav. K soudu se dostavili i ponocní, kteří sloužili v Cukmantlu. Také chtěli přispět svou troškou do mlýna. Oni vědí, jakým způsobem se čarodějnice doopravovaly k Marianě. V podobě koček. Přeci to není samo sebou, aby ty kočky jen tak chodily kolem jejího domu. Mariana to rezolutně popřela.
Nakonec se rozhodli přisoudit jí tak trochu teroristické úmysly. Měla se se svými kouzly chystat odpravit vratislavského biskupa. Ani to nechtěla přiznat. To, že kazila počasí v době zrání obilí, doznala. Ale že by nosila jehlicí propíchané hostie v botách, to tedy rozhodně ne.
Příběh Mariany zdaleka nekončí. Naopak, vstoupí do něho další osoby.
