Clona
Shutter
USA, 2008, 85 minut
Režie: Masayuki Ochiai
Scénář: Luke Dawson podle původního scénáře Banjonga Pisanthanakuna, Sopona Sukdapisita a Parkpooma Wongpooma
Hrají:
Joshua Jackson (Ben)
Rachael Taylor (Jane)
Megumi Okina (Megumi)
David Denman (Bruno)
„Clona“ je jednoznačnou odpovědí na to, co se stane s thajským hororem, když se jej chopí japonský režisér, vezme si na pomoc americké hvězdičky a celý děj filmu přenese do Japonska. Stane se to, že se všechno napětí, všechen strach, který ve vás originální snímek vyvolával, změní v přímočarou podívanou, která není nepodobná jiným americkým remakům asijských hororů.
Ze všeho nejvíce „Clona“ připomíná „Nenávist“, kde si hlavní roli zahrála Sarah Michelle Gellar. Mluvím samozřejmě o americkém remaku původního „Ju-On“. No, původního... V pořadí vlastně třetího. Ale nechme těch encyklopedických znalostí. Důležité je, že příběh „Clony“ je skutečně velmi podobný americké „Nenávisti“.
Do Japonska se přistěhuje žena (tentokrát s manželem), která tady nemá úplně co pohledávat. Manžel (překvapivě únosný a vlastně vcelku dobrý – až na některé momenty – Joshua Jackson, který i po „Dawsonově světě“ může být ještě dobrým hercem) má v Tokiu práci, je fotografem, ale Jane v Japonsku nemá co na práci. Je tu nová, jazyk nezná, kultura je jiná. Prostě kopie toho, čím procházela Sarah v „Nenávisti“. Škoda, kdyby „Clona“ zůstala v Thajsku, mohl zde být alespoň jiný kulturní podtext.
Herecké výkony zas takovou ozdobou nejsou. Ano práce s kamerou není objevná. Jsme svědky klasického objevování lidských obličejů, kdy postavy sedí zády ke kameře, která je zabere až v „ten správný moment“. Nic nového, navíc když se to ve filmu objeví hned několikrát, je to poměrně unavující. Skoro taková sportka, kdy divák zaškrtává, jestli má postava obrácená zády něco s ksichtem, je mrtvá anebo úplně v pořádku. Zas tak velké strašení se nekoná a na práci režiséra Masayuki Ochiaiho je vidět, že se hodně inspiroval u svých japonských kolegů Takashiho Shimizu a Hidea Nakaty. Možná, kdyby zkusil být jen trochu svůj a méně americký, mohla se konat větší podívaná. Takhle film skončil jako pouhý průměr, a možná ani to ne.
Za propadák není možné „Clonu“ považovat, ale pro mě se opět ukázalo, jak průměrné a špatné mohou remaky být. Kdyby se na tohle Američani vykašlali, radši by se naučili číst titulky anebo by alespoň udělali pořádný dabing, měli by větší požitek z původního filmu, než z nějaké předělávky, jejímž cílem je většinou stejně jenom zisk a přilákání diváků na to samé. Dost se nám tím zabíjí originalita, tvůrci nemusí nic nového a novátorského vymýšlet, a tak se ani u ostatních filmů žánru s velkou invencí nesetkáme. Ano, můj osobní souboj s remaky pokračuje.
Masayuki Ochiai nám tak v konečném důsledku představil pouze zajímavý příběh, který jakoby z oka vypadl něčemu, co jsme už viděli. Fotografie je oblíbeným tématem filmařů a je možné ji pojmout různými způsoby, ať už hororově jako v tomto případě, anebo mysteriózně dramaticky jako v případě Antonioniho „Zvětšeniny“. Srovnání není úplně namístě hlavně proto, že v závěru se „Clona“ zvrtla v něco, co je až příliš jednoduché a příliš okaté, protože na to upozorňoval průběh celého filmu. Za pointu rozhodně body navíc nedávám.
Hodnocení: 40%
