Ju-On

Ju-On, Japonsko, 2000

Režie: Takashi Shimizu

Scénář: Takashi Shimizu

Hrají: Takako Fuji (Kayako Saeki)
Ryôko Koyama (Toshio Saeki)
Takashi Matsuyama (Takeo Saeki)
Yûrei Yanagi (Shunsuke Kobayashi)
Chiaki Kuriyama (Mizuho Tamura)

   Snímky Ringu a Ju-On jsou těmi, které odstartovaly onen boom japonských hororů. Právě díky nim se natáčí americké remaky, ať už je jejich kvalita jakákoli (zde narážka na The Ring 2), a právě díky nim vznikají i nové japonské filmy, do jisté míry těmito dvěma inspirované. Kvůli nim tu máme Temné vody, Zmeškaný hovor, který u nás zrovna vyšel na DVD a který na svůj americký remake zatím čeká, a nebyl by zde Pulse, jehož remake se na nás nezadržitelně řítí. O Kruhu bude na Necronomiconu jistě ještě zmínka, ale já bych se chtěl věnovat tomu druhému, hororu s názvem Ju-On.
   Autor tohoto filmu, Takashi Shimizu, se poprvé k námětu Ju-Onu dostal v roce 1998, kdy natočil dva krátké snímky pro televizní film Gakko no kaidan G (v angličtině jako School Ghost Story G, G znamená Great), kde se prezentoval krátkými filmečky Katasumi a 4444444444. Tento projekt měl na svědomí Kyoshi Kurosawa, který je filmovým pedagogem a zároveň i režisérem – japonský film Kairo, který vejde ve známost jako Pulse. V Katasumi i v 4444444444 jsou první střípky nadcházejícího Ju-Onu.

   Katasumi (In a Corner) vypráví o dvou dívkách, které šly krmit králíčky. Nevinná zábava, která se změní doslova v horor. Králíčci jsou použiti i v prvním Ju-Onu, i když tato scéna je zde jen ve vyprávění, nikoli názorně. 4444444444 zase vypráví o mladíkovi, který objeví vyzvánějící telefon, z něhož se po zvednutí ozývají podivné zvuky. Zanedlouho zjistí, že zdrojem kočičího jekotu, který slyší, je malý chlapec, jemuž se tento zvuk dere z úst. Mladíkem na kole je Tsuyoshi, s nímž se setkáme v Ju-Onu, a představovat chlapce asi ani není třeba. Toshio je spolu s duchem své matky Kayako hrůzným symbolem celé série.

   Ju-On je videofilm, který dokázal zaujmout natolik, že jeho mladší sourozenci byli a jsou očekávanými hity v kinosálech a videopůjčovnách celého světa. Ju-On se od roku 2000, kdy byl natočen první a zároveň i druhý díl, pokud jednotlivým filmům budeme říkat díly, změnil v rozsáhlou sérii, která v dohledné době bude čítat již šestý přírůstek s tím, že už sedmý je na obzoru. Pro jistotu, proč šest, potažmo sedm. V Japonsku Shimizu natočil zatím čtyři filmy, na příští rok chystá pátý, a pro americké producenty natočil již jeden remake a zrovna dotáčí druhý, jak jistě tušíte z našich stránek, kde se o The Grudge 2 (tedy Nenávisti 2) hodně mluví. Suma sumárum, pokud počítáme i nedotočená dítka, vychází nám sedm.
   A co že je to vlastně Ju-On? Je to kletba (i proto se první Ju-On uvádí někdy jako Ju-On: The Curse), seslaná člověkem, který umíral s velkou nenávistí, neboť takovou nenávist oběť pociťuje vůči svému vrahovi. Místo násilné smrti tuto nenávist jen umocňuje. Kdo se na takovém místě zdrží, sám umírá, čímž se rodí kletba nová. Film tedy vychází z japonské duchařské pověsti. Nic více, nic méně. Z poměrně jednoduchého nápadu Shimizu vytřískal sedmdesát minut napětí a strachu.

   Film, jelikož režisér a scénárista v jedné osobě tehdy ještě neměl tolik peněz, neoplývá žádnými složitými triky, což je jen dobře, i když v jedné chvíli se tvůrci o takový malý počítačový trik pokusili a dopadlo to naprosto tragicky, ale právě jednoduchost je na Ju-Onu tak krásná. Film je v podstatě založen na strašidelných zvucích, lekačkách, dalo by se říci jednoduchých, a na namaskování dvou duchů matky a syna, ale i přesto nebo právě díky tomu je film až hrůzně strašidelný. Shimizu také využívá další tři osvědčené fígle, jak navodit hororovou atmosféru, a to tmu, ticho a osamělost. Nepřináší naprosto nic nového, co se týče samotného způsobu natočení filmu, ale příběh je natolik promyšlený – nebo snad natolik jednoduchý? Zde však nemyslím jednoduchost v jejím špatném slova smyslu – že jen málo lidí se odváží dívat na Ju-On pozdě v noci v prázdném bytě. Já sám jsem k tomu odvahu zatím nenašel. Představa scén, v nichž figuruje mrtvá Kayoko se svým „táhlým krkáním“ nebo její synek s kočičím vřeštěním, mi stačí k tomu, abych se na jednotlivé díly díval pouze za denního světla. A musím přiznat, že tohle ve mně zatím jiný horor nezpůsobil. A znám i lidi, kteří se na původní Ju-On odmítají podívat jen proto, že viděli americký remake. Ani se jim nedivím. Mně samotnému, jelikož jsem udělal tu chybu a jako jediný ze série jsem ji shlédl v noci a sám, zalezla Nenávist hluboko pod kůži.

   Takeshi Shimizu natočil podařený duchařský horor, kde duchové nejsou žádní průhlední patroni, ale až příliš lidem podobné kreatury, které jsou tím mnohem děsivější. Mňoukající dítě – vždyť děti jsou přece roztomilé! – vám možná nějakou chvíli nedá spát, a když se v pozadí ještě začne ozývat ono „táhlé krkání“ (skutečně nevím, jak to lépe nazvat, ale myslím, že tohle je docela výstižné), máte chuť zalézt pod peřinu. Až na to, že když uvidíte třetí film –Ju-On: The Grudge – nepřijde vám bezpečná ani postel.