Coherence
USA, 2013, 89 min
Režie: James Ward Byrkit
Hrají: Emily Baldoni
Nicholas Brendon
Elizabeth Gracen
Lorene Scafaria
Čas od času sledujeme na nebi jev, který nás ohromí. Vesmírná představení bývají jedna z nejkrásnějších, a to nejen proto, že přesahují naše schopnosti. Někdy sahají i za naše chápání. Film „Coherence“ vypráví příběh o večeru, kdy kolem Země prolétá kometa. A tento úkaz se stane nejen pastvou pro oči, ale také a především otevře bránu do jiné reality. Doslova. Musím vás však upozornit, že jestli potřebujete, aby vám bylo ve filmu vše po lopatě vysvětleno a abyste u každého problému dostali čas na rozmyšlenou, pak tento snímek nebude úplně pro vás. V tomto prvotřídním sci-fi se totiž na nikoho nečeká, od začátku musíte držet tempo maratónu a neztratit se v žádné teoretické zatáčce. Nepodaří-li se vám to, váš výsledný dojem bude jakési klubko chaosu, otázek a nesrovnalostí. Pokud však dojdete do konce spolu s hrdiny, máte za sebou zážitek, který se vám usídlí v hlavě a korunuje se na královskou myšlenku dne.
Příběh začíná nevinně a vtipně. Parta starých přátel se sejde u jednoho z manželských párů na večeři a večírek. Je jim mezi třiceti a čtyřiceti, každý si prožil své, dobře se znají a mají se rádi. Mnohé diváky možná napadne to samé, co mě. Takhle nějak se jednou bude scházet i moje parta. Se všemi šťastnými společnými zážitky i s ranami, které jsme si navzájem uštědřili, včetně promíchání milostných párů. V půlce jejich večeře si to ale přát přestanete. Hlavní postavy nejsou idioti (i když se tak někteří začnou v průběhu večera chovat, aby vám všichni nebyli stále sympatičtí), takže jsou si samozřejmě prolétající komety vědomi. A co víc, tuší, že by na ně mohla mít zvláštní vliv. Netuší jaký, netuší jak, ale nechávají svou vlastní atmosférou přátelské večeře prolétat pochybnosti, pověry a historky z minulosti o tom, jak tato kometa kolem naší matičky Země prolétala naposledy. Jenže to neletěla tak blízko.
Film „Coherence“ pracuje se známým myšlenkovým experimentem z první půlky dvacátého století, tzv. Schrödingerovou kočkou. Do krabice zavřete kočku (upozorňuji, že nejde o kuchařský recept, ale laický popis pokusu!) a spolu s ní v krabici umístíte i možnost, že si ublíží, nebo hůř, že už sama nevyjde. Dokud bude krabice zavřená, existují dvě možné reality. Kočka žije, kočka nežije. A trvají, dokud se krabice neotevře. Takže co prolétající kometa skupině přátel provede? Hodí je to krabice.
Režisér James Ward Byrkit je kouzelník. Zavřel partu neokoukaných, přirozených talentovaných herců do svého vlastního domu a nechal je pět nocí improvizovat (mimochodem, jestli vám Nicholas Brendon bude povědomý, vězte, že nehrál v seriálu "Roswell", ale že jako mladý pomáhal zabíjet upíry v "Buffy"). Z těch přísad vzniklo příjemné, nízkorozpočtové sci-fi, které mezi filmy, které v poslední době v tomto žánru vznikají, působí jako ledová citronáda uprostřed horkého léta. Body ubírám jen proto, že musíte být stále ve střehu, a kvůli kameře, která hází dojem domácího videa. Tento způsob točení filmů mě už nebaví. I když chápu, že v kontextu vzniku filmu byl tento způsob jasná volba.
Na závěr malá vzpomínka na jednoho velikána a jeho trefný názor na kočku v krabici. Terry Pratchett o Schrödingerově pokusu pojednává v knize „Nefalšovaná kočka“. Výstižně tu poukázal na fakt, že tento pokus je skutečně jen myšlenkový experiment a zrealizovat ho nelze. Proč? Vždyť každá normální kočka by nečekala na vědce a z krabice už dávno uprchla…