Čtyři mouchy na šedém sametu
4 mosche di velluto grigio
Itálie, Francie, 1971, 104 minut
Režie: Dario Argento
Scénář: Dario Argento, Luigi Cozzi a Mario Foglietti
Hrají:
Michael Brandon (Roberto Tobias)
Mimsy Farmer (Nina Tobias)
Jean-Pierre Marielle (Gianni Arrosio)
Bud Spencer (Godfrey)
Na začátku své kariéry natočil Dario Argento tři snímky, které jsou v současnosti označovány jako „Zvířecí trilogie“. Prvním filmem byl „Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru“, druhým, jen o rok později, giallo Devítiocasá kočka a ve stejném roce spatřil světlo světa film „Čtyři mouchy na šedém sametu“. Argento poté dělal chvíli pro televizi, natočil historickou komedii „Le cinque giornate“, aby se v roce 1975 k giallo žánru vrátil a natočil mnou milovaný film „Tmavě červená“.
Na zvířecí trilogii je patrné, že se legendární italský tvůrce ještě trochu hledal, jsou zde scény, které prostě nudí, není to ani tak naturalistické a krvavé, jak jsme si u něj později zvykli, ale nic to nemění na tom, že už v té době měl v zásobě skvělé náměty a dokázal prezentovat příběhy, které vás zaujmou, které vás udrží v napětí a vy vyčkáte až do konce, abyste věděli, jak to vlastně celé bylo. V tomhle je žánr giallo prostě nenahraditelný a je to důvod, proč jsem si ho tak oblíbil.
Film nezačíná klasicky tím, že by byla zabita nějaká žena, nejlépe velmi vynalézavým a děsivým způsobem, ale dojde k tomu, že muž, který se nakonec ukáže jako hlavní postava, někoho zabije. Je to v podstatě v sebeobraně, ale problém je, že někdo si tuhle scénu fotil a fotografie zase tak moc důkazů o sebeobraně nepodávají. Roberto má strach a ten se ještě stupňuje, protože má neustále pocit, že ho někdo sleduje. Co si budeme povídat, ten pocit bude nejspíš oprávněný. Hlavně ve chvíli, kdy divák zjistí, že ten, co měl na začátku zemřít, je vlastně živý.
Pokud byste si lámali hlavu nad tím, kdo hraje Roberta Tobiase, tak je to Michael Barton, který se proslavil jako Dempsey ze známé dvojice „Dempsey a Makepeaceová“. Ve filmu se mimo také objeví i Bud Spencer, který tu hraje Godfreyho, jemuž se říká God. Jen o rok dříve si zahrál ve snímku „Pravá a levá ruka ďábla“. Jen takový pěkný vtípek. Herecky je to obsazeno dobře. Kde má Argento trochu problémy, to je tempo příběhu a jeho pointa, která je tak nějak celkem nenápaditá. Problém je hlavně v tom, že Argento využívá nástroje filmu, různé prostřihy, použití zvuku a voiceoveru, nikoli aby diváka navnadil, ale rovnou k tomu, aby ho zmátl. To je škoda. Já to beru jako očůrávání.
„Čtyři mouchy na šedém sametu“ jsou ale přece jen dobrým giallem, a ve srovnání s jinými filmy nikoli až tak výjimečným. Přesto se skvěle podařilo zachytit tu správnou dávku paranoii a strachu, který Roberto prožívá. V tomhle byl Dario Argento prostě mistr a já před ním i tentokrát musím smeknout. Jeho klasické filmy rozhodně stojí za pozornost a zatím mě jimi nezklamal. Na rozdíl od snímků, které natočil později, především pak po roce 2000. Argento je mistrem intenzívních, především vražedných scén a dokazuje i svoje schopnosti po stránce psychologie postav.
Hodnocení: 65 %
