Daikaijû Baran
Japonsko, 1958, 87 minut
Režie: Ishirô Honda
Scénář: Ken Kuronuma a Shin'ichi Sekizawa
Hrají:
Kôzô Nomura (Kenji)
Ayumi Sonoda (Yuriko)
Fumito Matsuo (Horiguchi)
Koreya Senda (Dr. Sugimoto)
Recenzi snímku Varan the Unbelievable jsme zde již měli, ale nejednalo se o snímek originální, ale o film, který byl amerikanizovanou předělávkou právě japonského kaiju snímku „Daikaijû Baran“. Abych nezůstal vám, čtenářům, a ani autorům originálu nic dlužen, tak tady je recenze na tenhle japonský snímek, který dále rozvíjel téma monster v japonské kinematografii a představil světu Barana, případně Varana, pokud vám více říká anglické provedení.
Baran se tedy poprvé představil divákům v roce 1958 a jen pro připomenutí, jedná se o monstrum, které sice v některých scénách skutečně připomíná varana, protože chodí po čtyřech, i když jeho kůže je mnohem více zvrásněná, především pak bodci. Jeho specialitou není jen to, že se dokáže postavit na zadní a hodně pak připomíná Gojiru, ale je to také v tom, že dokáže pomocí blán létat vzduchem, nebo tedy spíše plachtit.
Příběh začíná stejně jako jindy, poměrně poklidně. Dvojice entomologů objevila nový druh motýla a chce prozkoumat oblast, kde k tomu došlo. Bohužel už se domů nikdy nevrátí. Sestra jednoho z nich se vydává s dalším entomologem na průzkumnou cestu, aby se nejprve dověděli o tajemné legendě o monstru, které žije v jezeře, a pak se na vlastní oči přesvědčili o tom, že na každé legendě je aspoň zrnko pravdy. V tomhle případě rozhodně víc než zrnko. Baran se dostává na povrch.
Zjevení z vody je jedním z nejlepších momentů filmu, kdy skutečně máte pocit, že přichází něco neskutečného, že se zrodila legenda a dostala více než reálné obrysy. Bohužel v následujících fázích už je film až příliš podobný všem předcházejícím a hlavně snímku „Gojira“. Jsou zde podobné záběry, podobné scény, kdy budete mít celkem oprávněně pocit déjà vu. Jakmile se do příběhu dostane armáda, už jde jen o to, jak se bude ničit a kdy bude monstrum zničeno.
Ishirô Honda dalším svým filmem ukázal, jak moc se Japonci snažili využít toho, že kaiju filmy byly neskutečně oblíbené, a místo toho, aby se zajímali o příběh, studio Toho produkovalo jeden stejný film za druhým, kde obměnou byly jen trochu jiné postavy a trochu jiné monstrum. „Daikaijû Baran“ je až moc velkou ukázkou toho, že snaha dostat hodně zaplaceno šla navrch tomu, aby divák získal něco navíc. Honda se vykrádá a neskutečně opakuje, i když se nedá popřít, že trikově jsou snímky pořád výborné.
Hodnocení: 50 %
