Daimajin ikaru
Japonsko, 1966, 79 minut
Režie: Kenji Misumi
Scénář: Tetsurô Yoshida
Hrají:
Kôjirô Hongô (Lord Juro)
Shiho Fujimura (Lady Sayuri)
Taro Marui (Dodohei)
Takashi Kanda (Lord Danjô Mikoshiba)
Měsíc poté, co měl v Japonsku premiéru snímek „Daimajin“, šlo do kin pokračování „Daimajin ikaru“, které napřímo navazuje na to, co se dělo v předchozím filmu. Ta návaznost zde není nijak zásadně důležitá, protože by mohl film fungovat samostatně, spíše jde o to, že již z prvního filmu budete vědět, co je smyslem téhle trilogie a proč je postava Daimajina tak specifická.
Snímek byl v mezinárodní produkci uváděn pod klasickým názvem různých pokračování „The Return of Giant Majin“. A jedná se skutečně o návrat, protože i příběh je trochu jiný, což se musí ocenit. Přesto je vidět, že se tvůrci snažili o to, aby byla zachována podobnost snímků. I v případě snímku „Daimajin ikaru“ se tak jedná o kaiju snímek historický, který se neodehrává v současnosti. Přítomnost lordů je zde nezbytná, protože i tentokrát stojí zápletka na útlaku obyčejných lidí.
Příběh se tentokrát věnuje tomu, jak se nepřátelé Daimajina přímo snaží o to, aby zničili kult jeho uctívačů, ale hlavně i sochu, která tohoto boha/démona symbolizuje a která v konečném důsledku Daimajinem je. Takže opět se připravte na to, že hodinu čekáte, než se něco začne dít, ale jakmile na to dojde, jsou scény s Daimajinem skutečně velkolepé. Hlavně ta, jak se objeví v plné své síle, je nesmírně impozantní a ani trikově nic za 50 let neztratila. Stejně tak celý útok Daimajina je velmi povedený a trikově skvěle zvládnutý. Vzdouvající se moře je dech beroucí.
Na první pohled by se zdálo, že snímek „Daimajin ikaru“ nepřináší oproti prvnímu dílu nic nového, ale obecně si myslím, že je dějově zajímavější a trochu propracovanější než snímek první. Jsou zde efektnější scény a z Daimajina se skutečně vytváří mýtus, což je podtrhnuto i závěrečnou scénou, která opět ukazuje, že trikově na tom byli Japonci v 60. letech velmi dobře a nebáli se komplikovaných scén. Na tohle studio Toho místy docela rezignovalo a vsadilo spíše na kvantitu.
Přesto studio Daiei nikdy nedošlo až tak velké slávy jako kaiju monstra studia Toho. Nevadí, ty snímky tu zůstaly a já můžu s klidem říct, že „Daimajin ikaru“ je filmem, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Kromě toho, že je stopáž poměrně krátká, jsou zde scény, které jsou prostě výborné, jsou skvěle natočené a jejich efekt se neztrácí ani po letech. To je dobrá vizitka pro film z kaiju žánru.
Hodnocení: 70 %
