Danza macabra
Itálie, Francie, 1964, 87 minut
Režie: Sergio Corbucci a Antonio Margheriti
Scénář: Sergio Corbucci a Giovanni Grimaldi
Hrají:
Barbara Steele (Elisabeth Blackwood)
Georges Rivière (Alan Foster)
Margrete Robsahm (Julia Alert)
Arturo Dominici (Dr. Carmus)
Italská kinematografie opět prokazuje svou všestrannost a skutečnost, že horor zde v 60. letech začínal primárně jako atmosférický žánr, který se snažil o to skutečně vyděsit. Jak lépe toho docílit než hororem gotickým, který využívá poměrně tradiční prvek – dům hrůzy – ale staví jej do trochu jiného světla, nebo snad tmy, a nechává tak diváka zakusit ony podvědomé strachy, které máme ze tmy a z toho, co se může skrývat za rohem, kam nevidíme.
Dvojice režisérů (Sergio Corbucci se proslavil například snímkem „Django“ a na Necronomiconu jsem již recenzoval Apocalypse domani Antonia Margheritiho) se ujala úkolu natočit gotický horor, který měl neskutečně jednoduchou zápletku, ale na druhou stranu velmi složitý cíl. Tím cílem bylo maximálně vyděsit diváka. Myslím, že tohle se dvojici podařilo a částečně se to povedlo přenést i na moderního diváka, který nemusí černobílým hororům holdovat.
Jak jsem řekl, zápletka je jednoduchá. Trojice spisovatelů (mezi nimi je mimochodem i Edgar Allan Poe) vede v úvodu poměrně dlouhou konverzaci, která nakonec vede k sázce. Vsadí se o to, že jeden z nich přečká jednu noc ve strašidelném domě. Sám nevěří tomu, že by se mělo jednat o problém, ale jak velmi záhy zjistí, někdy smrt skutečně není konečná. V tomhle případě nečekejte zombie, ale opravdu klasický dům hrůzy, kde děs mají na svědomí duchové.
Černobílý film má svou vlastní poetiku a pro gotické horory se jedná o něco, co jim dokonale sedí. Právě barevnost mi většinou vadí u filmů Rogera Cormana a hlavně jeho adaptací Edgara Allana Poa, protože barva jim trochu ubírá a dělá z nich až moc cirkusové kousky, kostýmní dramata, která jsou v tomto směru kýčovitá. Tohle je černobílou eliminováno, a tak se mi pojetí snímku „Danza macabra“ neskutečně zamlouvalo a promlouvalo ke mně tím správným dojmem.
„Danza macabra“ je pro mě velmi příjemným překvapením, kdy jsem nečekal, že by na mě film dokázal takhle zapůsobit. On používá jednoduché nástroje (tmu, zvuky, nečekaná zjevení a nakonec i násilí), ale díky přístupu auorů, díky tomu, že se nebojí sem tem trochy té realističnosti až naturalismu, se ve výsledku jedná o velmi kvalitní film, který má i po padesáti letech ono správné kouzlo gotického hororu.
Hodnocení: 75 %
