Diabeł
Polsko, 1972, 119 minut
Režie: Andrzej Żuławski
Scénář: Andrzej Żuławski
Hrají:
Leszek Teleszyński (Jakub)
Wojciech Pszoniak (neznámý, Ďábel)
Monika Niemczyk (jeptiška)
Małgorzata Braunek (Jakubova milá)
Počátkem roku 1793 vtrhnou do Polska (respektive Wielkopolska) pruská vojska. Film začíná v okamžiku, kdy rabují a vraždí v jednom klášteře, který zároveň slouží jako vězení pro politické vězně. Během krvavých jatek do kláštera přijede tajemný muž v černém, který umožní uprchnout Jakubovi, odsouzenému za pokus o atentát na krále, a mladé jeptišce. Neznámý Jakubovi řekne, ať se vrátí domů, dá mu do ruky břitvu a snaží se mu vnuknout, že se může stát Ježíšem, očišťujícím svět od hříchu a zla.
Po návratu domů mu neznámý ukazuje spoustu nepříjemných věcí. Jakub se stane nechtěným svědkem svatby své někdejší milé se svým někdejším kamarádem, s nímž čeká dítě. Později objeví vypálený rodný dům, mrtvého otce, setká se se svou pomatenou sestrou, nevlastním bratrem a matkou, která provozuje jakési dekadentní erotické divadlo a pokusí se ho (neboť jej nepozná) svést. Jakub při útěku z matčina domu břitvou podřeže jednu z jejích společnic. Tváří v tvář bezmoci, zradě, zlu a nepřátelství, které jej obklopují, se Jakub podřizuje vůli Neznámého a začíná všechny „hříšníky“ zabíjet – matku, bratra, sestru, tureckou herečku. Tajemný Neznámý mu nakonec odhalí, kým je a co po něm chce, a donutí ho podepsat jisté doznání.
„Diabeł“ je mnohovýznamové dílo. Na pozadí historických událostí polských dějin vypráví příběh zrady, strachu, úpadku lidské existence a silné deprese z okolních událostí a jevů, které vedou až ke schopnosti bezostyšně a beze známky studu vraždit.
Režisér se ve svém příběhu rozešel z klasickým panujícím tzv. Polským mýtem o boji za nezávislost a svobodu Polského státu. Všechny postavy vystupující ve filmu jsou nějakým způsobem stižené zlem, mají pokroucené charaktery, a to včetně bojovníků za polskou nezávislost. Snad až na jeptišku ve filmu nevystupuje žádná vyloženě kladná postava, ale i jeptiška nakonec svým způsobem podlehne okolnostem, které ji obklopují, a umaže si ruce krví. O Jakubovi se tvrdí, že je blázen, což může vyplývat z jeho epilepsie, jejíž záchvaty propukají zcela náhodně a většinou během nervového pohnutí, což mu jen přidává na jeho bláznivém a na pohled nebezpečném chování a projevování.
Samotný Neznámý často propadá záchvatům bezmocného drmolení. Principál potulného divadla nedokáže skrýt svou homosexualitu a pokusí se Jakuba znásilnit. Jeho matka spravuje úchylné erotické divadlo plné kurev a mentálně zaostalých mladíků. Jakubův nevlastní bratr neskrývá sexuální nutkání ke své sestře, která naopak podobným pocitům propadá právě k Jakubovi. Svět, dokonce ani ten bojující za „ušlechtilé“ cíle a myšlenky, prostě není zářivě bílý, čistý a nezasažen zlem.
Při zpracování režisér operuje jak s čistým racionalismem, hlavně ve vražedných a erotických scénách, kde kamera tam, kde i v současných filmech milosrdně a srabácky uhne, zůstává nemilosrdně aktivní a dokumentuje všechno dění na place, tak i s jistou teatrálností (záběry ze dvora, turecká herečka a vlastně celá herecká společnost, erotické divadlo Jakubovy matky), tu a tam spojenou s jistou podivností (Jakubovy záchvaty, zámecké kolektivní tance, ne nepodobné podivným rituálům, veškeré výstupy Neznámého).
Když přijde ke slovu břitva, její práce je snímána s důkladnou precizností, krev teče proudem v dokonalém souladu speciálních efektů, obrazu a dění před kamerou. Když dojde na erotiku, neskrývá se za romantické pozlátko čehosi abstraktně nadlidského, ale je syrová, realistická, v souvislosti s odvíjeným dějem a načrtnutou skutečností zcela ztrácí jakýkoliv projev citu či romantiky. Funguje zcela a čistě jen jako bezprostřední prostředek ukojení chtíče, pro romantiku není čas, prostor ani důvod. Veškeré erotické scény jsou zatíženy perverzností (nebo spíše lépe řečeno jistou nestandardností), ne zcela ve smyslu obsahu, ale spíše projevem a ztvárněním. Ke slovu přijde incest, homosexualita, znásilňování. Čiší z ní spíše živočišnost než lidskost. Nechybí ani jistá obraznost, abstraktnost, vizuální poetičnost či symboličnost.
„Diabeł“ nám poskytne propracovaný scénář s komplikovaným dějem, snoubícím v sobě historickou výpověď, exkurzi do pokřivených a nejen okolím a prostředím narušených mezilidských vztahů i destruktivní vliv okolí na psychiku jedince, ale i reflexi současnosti (Żuławski scénář napsal pod vlivem březnových událostí v roce 1969). Nijak neskrývá, že i přes své historické zázemí se obrací hlavně k tehdejší současnosti (politicko-sociální zřízení Polské lidové republiky). Funguje jako jakési zrcadlo, odrážející režisérovu realitu.
Ihned po uvedení byl film okamžitě zakázán cenzurou a na celých 16 let skončil v trezoru. Byl zřejmě dost silný i na srpnové oteplení v roce 1980, kdy bylo do oběhu puštěno mnoho trezorových filmů, „Diabeł“ si na svou premiéru musel počkat ještě dalších 8 let. Ani silná propracovanost scénáře a děje jako takového však zřejmě nestačí konečné délce filmu, který se tak místy zdá zbytečně moc dlouhý a rozvláčný.
Uznání si určitě zaslouží kamera, která je neustále v pohybu, i do statických scén rozhovoru dvou lidí dokáže svým neustálým obkružováním a švenkováním vnést život, hybnost, pohyb, jako by chtěla každým svým záběrem podpořit skutečnost, že svět ani na vteřinu nestojí na místě, i v těch nejrůznějších okamžicích, za jakýchkoliv podmínek neustále běží kupředu. Nejsilnější stránkou filmu pak je bezesporu hudba. Podivně disharmonická, rezonující, nepříjemná, silně ofenzivní, místy kakofonická, často vytvářející a podněcující houstnoucí atmosféru. Její „melodie“ a zvuky přesně kopírují odvíjený děj, tu a tam to dokonce vypadá, jako by jej pošťuchovaly kupředu, podněcovaly jej k ještě lepším výkonům a vypjatějším scénám.
Z obecně dobrých hereckých výkonů bych zmínil hlavně výkon Wojciecha Pszoniaka, který si svého Neznámého (a ano, patrně se jedná o jakési vtělení titulního ďábla) opravdu užil a dokázal mu vtisknout velice zajímavý charakter a nelidskou životnost, excentričnost a podivnost.
„Diabeł“ rozhodně není syrovým či ryzím hororem, dá se s klidem konstatovat, že postrádá klasickou hororovou atmosféru, na druhou stranu se sluší zmínit, že možná právě to mu dodává podivnou sílu vybudit divákovy smysly tak, jak se to nepodaří kdejakému průměrnému klasickému hororovému filmu. Silný je hlavně v té psychologické stránce jakési bezmoci, jedincovy neschopnosti postavit se a vypořádat s okolními podněty, které se jej snaží strhnout na kolena a podřídit si ho. Disponuje však i zajímavě natočenými vražednými scénami, kde se nešetří syrovostí, bolestí a krví. Je to silný zážitek, který však vyžaduje trošku procítěnější a aktivnější přístup. Vyžaduje spolupráci, schopnost a ochotu stát se součástí příběhu, reagovat a vlastním uvažováním skládat mozaiku předkládaných obrazů.
