DOGG
Slovensko, 2017, 80 minut
Režie: Slavomír Zrebný, Viliam Csino, Enrik Bistika, Jonáš Karásek
Scénář: Peter Balko, Maroš Hečko, Enrik Bistika, Jonáš Karásek, Marika Beňadik Majorová
Hrají:
Monika Hilmerová
Ivan Romančík st.
Peter Oszlík
Judit Bárdos
„DOGG“ je slovenský snímek, který se skládá z celkem čtyř povídek, kdy úvodní písmeno jména každé povídky tvoří onen celkem zajímavý název, který trochu odkazuje na anglické slovo „dog“. Ale možná se to jen snaží naznačit určitou hloubku, která v názvu není. Podobně by se chtělo říct, že se i jednotlivé povídky snaží o nějakou hloubku, ale ta se nakonec příliš neprojeví. Jako kdyby se s každou povídkou začalo něco zajímavého, ke konci ale máte pocit, že vám něco uteklo.
První povídka se jmenuje „Duet“. Na začátku se nám představuje zajímavé postava mladé ženy, která si prožila něco dramatického. Vrací se do svého bytu, který je součástí domu, kde snad nikdo kromě správce nežije. Má to zajímavou atmosféru, ona se pak jde podívat na půdu. Skoro by to i vypadalo, že dojde k nějakému silnému finále, protože atmosféra není vůbec budována špatně. Ale pak je najednou ticho, klid a začíná další povídka. To aktuální téma terorismu je v tom pojato rádoby zajímavě, ve skutečnosti ale skoro zbytečně.
„Opus Dei“ je na tom velmi podobně, i když je film úplně jiný. Pár se snaží o dítě. Když se jim to konečně povede a ona to oznamuje svému milému, dojde k bizarní situaci. V tu chvíli je film skvělý. A pak se to najednou rozuzlí, odhalí se jedno temné tajemství a už je tu jen psychedelický závěr, který je vizuálně celkem zajímavě natočený, ale to je tak všechno, co se o něm dá říct. Povedený nápad se v dějové povídce najednou vytratí a je z toho jen nicneříkající slátanina.
To povídka „Grassvater“ si na nic nehraje a rovnou od začátku je jasné, že nám chce sice něco vyprávět, ale dělá to formou, která zaujme tak maximálně polovinu publika, které se bude na snímek dívat. Je to forma nepřístupná, spíše obrazová než dějová, spíše zvuková než mluvená. Jako kdyby se za sebe stavěly jednotlivé obrazy, které jako individuality nejsou špatné (sledování porna, scéna na záchodě, srnec), ale jako celek to je vyprázdněné a staví to jen na depresivním pojetí, což sice vyšlo, ale víc to nepředalo.
Poslední povídkou je „Game“. Je mnohem pochopitelnější než předcházející „Grassvater“, ale ani ona vyloženě neohromí. Spíše než o hororovou povídku se na první pohled jedné o jakousi formu sci-fi, i když ani v tomhle smyslu se nejedná o nějaké výraznější žánrové zakročení. Prostě jedna hra, která se hraje velmi specifickým způsobem. Celý povídka je natočena velmi akčně, některé scény v tomhle smyslu mohou překvapit, střih je frenetický, prostředí tmavé. Z hlediska diváckého nejsvižnější a možná i nejsnesitelnější povídka.
Slovenský povídkový film „DOGG“ je spletencem čtyř filmů, které mají společné v první řadě to, že jsou všechny tak trochu psychedelické, jako kdyby tvůrci v něčem trochu jeli, anebo se minimálně snažili vytvořit iluzi, že na něčem jedou postavy a v jejich hlavách to nemusí být vždy v pořádku. V tomhle smyslu je nejpodivnější třetí povídka. Bohužel je spojuje také to, že z hlediska hororu jde místy o hustou atmosféru, která ani v jednom případě nedojde většího naplnění.
Hodnocení: 40 %
