Duch z Canterville
Polsko, 1967, 27 minut
Režie: Ewa Petelska a Czesław Petelski
Scénář: Zdzisław Skowroński
Hrají:
Czesław Wołłejsko (Simon Canterville/lord Canterville)
Anna Wojciechowska (Virginie Otis)
Aleksander Dzwonkowski (James Otis)
Barbara Ludwiżanka (Patricie Barbara Otis)
Do starého anglického zámku se, navzdory varování a odrazování prodejce, že v něm již po čtyři sta let straší duch sira Simona Canterville, nastěhuje energická rodina amerického obchodníka Otise. Hluční, rozverní a sebevědomí Američané si však z ducha nic nedělají, naopak, místo, aby on děsil je, začnou oni svým jednáním a chováním děsit jeho, což ducha přivede až na pokraj nervového zhroucení. Jediná, kdo si k němu najde cestu, je Otisova dcera Virginie, čistá a nevinná, které se nakonec podaří prokletého ducha zbavit jeho kletby.
„The Canterville Ghost“ (česky „Cantervillské strašidlo“ nebo „Strašidlo Cantervillské“) je po „The Picture of Dorian Gray“ („Obraz Doriana Graye“) zřejmě nejklasičtější a nejznámější mysteriózně (doslova duchařsky) laděnou novelou anglického spisovatele Oscara Wilda. Na rozdíl od „Obrazu Doriana Graye“ však nemá za úkol vystrašit či alespoň zabrnkat na nervy nepříjemnou atmosférou tajemna, ale jen a čistě pobavit. Bylo by záhadou a obrovským překvapením, kdyby se ji nikdo nepokusil převést na filmové plátno nebo alespoň televizní obrazovku.
Samotné Wildovo dílo jsem četl naposled před mnoha lety, přesto si však troufám tvrdit, že se Petelští rozhodli předlohy držet poměrně věrně a nic důležitého z ní nevynechat. Stejně věrně se jim povedlo nastínit a podchytit i ducha (nemyslím postavu) původní novely. Navzdory jedné výrazné postavě ducha Simona Canterville a v podstatě duchařské zápletky je „Duch z Canterville“ především a hlavně komedií.
Je to příběh o starém prokletí, boření starých tradicí a zažitých zvyků či předsudků, o nástupu racionálna do života a myšlení moderních lidí, které setkání s duchem nijak nevyleká, nepřekvapí a nevyvede z míry. Naopak, setkání s duchem berou jako věc samozřejmou a jsou to spíše oni, kdo svým hlučným a energickým životem ruší, otravují a děsí jakž takž poklidnou duchovu existenci. Je to ale rovněž tradiční lehce romantický příběh o síle a tradici čisté, nezištné lásky a lidské nevinnosti, která jediná dokáže zlomit staré prokletí. V neposlední řadě je to také lehce komický příběh o střetu dvou kultur, vzájemně odcizených nejen vzdáleností, ale i plynutím času.
Stejně jako ve Wildově novele i zde duch vzbuzuje ze všeho nejvíce soucit, pochopení a vzrůstající touhu ochranářství. Je to postava přežilá, zastaralá, která cítí povinnost stále vykonávat tíhu a předurčenost svého nedobrovolného závazku. Jediné, čeho se jí však dostává je nepochopení a neustálý pocit jakési archaičnosti, citelně vnímá ztrátu existenčního smyslu v nepřetržitém běhu času a neustálé proměny okolní moderní, racionalistické doby. Tato málomluvná postava přesto zůstává silným charakterem, jíž na působivosti přidává samotné její filmařské uchopení. Rozhodnutí nasvěcovat ducha převážně zelenou barvou mu dodává hmatatelnou auru čehosi zatuchlého, zapomenutého, zubem času nahlodaného, stoletým prachem zapadaného.
Silnou komediální složkou je pak, snad trochu moc zkarikovaná, americká Otisovic rodina. Otec Otis je klasický samorostlý neústupný pařez, kterého nic nepřekvapí, na všechno má odpověď, řešení nebo alespoň vlastní stanovisko. Nic mu jen tak nevymluvíte, jeho přesvědčení nezměníte, o jeho nepravdě ho nepřesvědčíte. Když navíc jeho žena odhalí, jak ji požádal o ruku, zřejmě se neubráníte smíchu. Otisova dcera Virginie je naopak ztělesněný anděl. Milá, pozorná, přesto mladicky (a až se mi chce v souvislosti s celým duchem příběhu a jeho celkového pohledu na americkou rodinu napsat americky) duchapřítomná, rozhodná, sebejistá a pohotová, v jisté míře emancipovaná, svobodně a samostatně myslící a jednající a samozřejmě obětavá.
„Duch z Canterville“ je příjemný film ukazující, že duchařský (potažmo hororový) příběh nemusí být nutně vždy jen o mordech, krvi a utrpení (i když to utrpení není tak jisté, duch Simona Canterville jistým způsobem opravdu trpí), a Petelských filmové zpracování na jeho síle, zajímavosti a odkazu nic neubralo. Naopak, přidalo mu vizuální rozměr a hloubku.
