NEKROSARIUM
Třetí povídková kniha autorské dvojice Boček-Zubík.
Více jak 70 kvalitních hororových povídek v jednom svazku,
přes 300 stran hrůzy, napětí a černého humoru.
Ilustrace Daniela a Denisa Ponomarevovy.
Nakladatelství Netopejr.
Zde najdete vizuální upoutávku.
„Co vás na stránkách této knihy horrorových povídek čeká?
Ironický, černý humor na hranici škodolibosti. Realistická lidská hrůza a zrůdnost, bez nadpřirozena a magie, strach, zlo a děs v nejryzejší lidské podobě. Pohled na člověka z nezvyklých úhlů, ovšem zcela v intencích horroru a thrilleru a brodění v hlubinách lidského hnusu a ohavnosti. Nadpřirozené atmosférické příběhy z lesů, vod a strání, kde strach může přijít odkudkoliv. Texty kratičké i delší, vážné, až smutně chmurné i poeovsky atmosférické a mrazivé. A nechybí, samozřejmě, specialita obou autorů: Síla pointy, posledního slova či věty. Shrnuto, čeká vás již třetí horrorová kniha jedněch z nejzajímavějších, nejdůkladnějších a nejpůsobivějších českých horrorových autorů.“
(Z předmluvy Honzy Vojtíška)
Ukázka - mikropovídka "Stylista":
Mistr Líbezný si opravdu dával záležet.
„Tak, paní Průchová,“ zahlaholil, „hlavička je naondulovaná a teď se budeme věnovat úpravě obličeje.“
Jeho zákaznicí byla asi sedmdesátiletá korpulentní dáma.
„Trochůůůůů mejkapůůůůů,“ notoval, zatímco do tváře vtíral pleťový krém.
„A oční stíny pouze jemně a decentně, nemůžete přeci vypadat jako bordelmamá,“ štěbetal dále.
„A rtěnka, pro tento účel tu máme Lipstick B26 s velmi jemnou texturou a odstínem nula čtyři ladícím s barvou pleti.“
Pak pohlédl na výsledek své práce a pořídil si snímeček do portfolia.
Opravdu jí to slušelo. Víc než zaživa.
Škoda, že jeho dílo pozítří skončí v peci krematoria.
Ukázka - z povídky Gumma:
(…)
Současně vykřikli jsme oba, strašlivě a hrůzně. Zděšen odskočil jsem ke dveřím a zde v křeči vyprázdnil jsem na nádherný tkaný koberec své útroby. Tak s takovouhle zrůdou byl jsem ještě před chvílí v něžném spojení! Pak jsem spatřil, jak zpod deky noří se její nohy, připomínající dole u chodidel sloní tlapy: tak byly hrubé, oteklé a zjizvené. Nic nedbal jsem na svou nahotu a jako šílený vyběhl na chodbu. Leč tam čekalo mě další hrůzné dějství.
Všechny dveře byly dokořán a z nich se hrnuly další podobné zrůdy, ba co dím, ještě mnohem ohyzdnější a strašlivější. Nemohu ani napsat, že ze svých brlohů vyšly nebo snad vyběhly, protože mnohé z nich už ani neměly končetiny či tyto už nebyly na jejich rozteklých tělech patrny. Několik z nich vypadalo, jako by jim mozek vyhřezl ven z hlavy a volně jim povlával přes obličej, jiným podivně visely uhnilé čelisti, další měly uprostřed těla otvor, v němž bylo vidět obnažené a krvavé, tepající vnitřnosti.
Nevěda, co od těchto příšerných stvoření očekávati, a zděšením zcela bez sebe pádil jsem po schodišti nahoru. Slyšel jsem za sebou směsici hlasů, zpola lidských a zpola zvířeckých, co chvíli měl jsem pocit, že se některý z oněch ohavných nádorů již již dotýká mých nahých zad. A to mě pohánělo k nepříčetnému tempu, jímž dosáhl jsem po několika sekundách výchozího pokoje. Zběsile zabouchl jsem dvířka maskovaná dřevěným obložením a nervově vyčerpán zhroutil jsem se na lůžko.
Hlavou mi zběsile poletovaly tisíce otázek: Proč hrabě ve svém sídle ukrývá tyto tvory? A co zde vlastně pohledávám já?
(…)
