Rok 1980 se stal pro hororové fanoušky vcelku důležitím mezníkem. Hladoví diváci, před dvěma lety nasycení Halloweenem Johna Carpentera, dychtivě očekávali přídavek, ale toho se nedostávalo. Málo kdo však ví, že by se ho ani nikdy nedočkali, nebýt Seana S. Cunnighama a jeho, dnes již kultovního, hororu Friday the 13th (Pátek třináctého). Tato série sama o sobě však znamenala také poslední hřebíček do docela nové rakve subžánru známého dnes jako SLASHER...
align="center">
Legendární úvodní scéna nás posílá zpět v čase, do hluboké letní noci roku 1958. Děti už dávno spí a skupinka vedoucích posedává u krbu za zvuků kytary. Tahle noc se však stává osudnou pro jeden mladý pár který vyrazí zašpásovat si do stodoly. Teď už jsme ale v "přítomnosti", v roce 1979. Mladá kuchařka Annie (Robbi Morgan) právě prochází městečkem Crystal Lake a poté co se v hospodě optá na cestu, nabídne se jeden místní že jí kousek sveze. Od něj se dozvídá temnou historii tábora. Utopení, dvojnásobná vražda, požáry, otrávená voda... někdo rozhodně nechtěl aby byl tábor znovu otevřen. A po deseti letech klidu se objevil Steve Christy (Peter Brouwer) aby dal vše zase dohromady. Do Crystal Lase se sjíždí skupinka mladých vedoucích aby tábořiště opravili a připravili pro první dětské táborníky. Annie se však neukáže a skupinku našich hrdinů navštíví šílený Ralph (Walt Gorney), místní ochlasta, aby je varoval. Ti na něj logicky nedají a na tábor brzo padne tma. Na obloze se stahujou mračna a v dálce jde slyšet hřmění.... Byli varování, že jsou prokletí... a dnes v Pátek třináctého jim nikdo nepomůže.
To, že tahle noc neproběhne v klidu, je snad už jasné i těm největším optimistům. Režisér Cunnigham i scénárista Victor Miller si dali hodně záležet, takže od první minuty filmu se Vás zmocní nefalšovaná hustá atmosféra, na několika místech okořeněná nervydrásajícím napětím. Vše je navíc umocněno dokonalou hudbou Harryho Manfrediniho, kterou jak jednou uslyšíte, do konce života na ni nezapomenete. Legendární ki-ki-ki-ma-ma-ma (Na zvukové ose filmu zní spíše jako či-či-či-ča-ča-ča) vzniklo úplnou náhodou, Manfredinimu učaroval děsivý hlas Betsy Palmerové natolik, že se jej rozhodl zakomponovat i do soundtracku. Ono "ki" a "ma" jsou vlastně části věty "Kill her mommy, kill her". Byl by hřích nezmínit se taky o nádherném prostředí tábora, které je stejně krásné jako děsivé a zlověstné. Natáčelo se ve skutečném táboře v New Jersey, v Campu Nobebosco.
Filmu se také daří nastolovat znepokojivou a temnou náladu... Annie vystupuje na křižovatce u starého polorozpadlého hřbitova, Alice (Adrienne King - naše leading lady) je v chatce napadena hadem. Dění častokrát sledujeme očima vraha, což zvyšuje napětí, zvláště ve scénách odehrávajících se v noci. Nemůžeme si být ničím jistí... opravdu v té temnotě za oknem nikdo nestojí? A co v těch otevřených dveřích? Nebyl před chvílí někdo mezi těmi stromy? Právě tyto okamžiky, kdy je divák ponechán v nejistotě a hrdina nic netuší, jsou nejsilnějšími okamžiky filmu. Příběh a závěrečné rozuzlení nejsou nikterak zázračné ale vystačující a na dobu vydání filmu v lecčem originální. Tím se dostávám k tomu, co jsem načal už v úvodu. Pro moderního diváka je film plný klišé, které už někteří lidé nejsou schopni jen tak přehlédnout. Těla zavěšené v korunách stromů, těla nečekaně prolétnuvší oknem, hrdina slepě vstupující do pasti... hodně z toho bylo v roce 1980 nové a neokoukané. Je tady však jedno velké ALE. Další díly této série se rozhodly postupovat PŘESNĚ STEJNOU cestou jako jejich starší bráška. Stejné postupy začaly samozřejmně používat i další hororové filmy té doby a některé se používají dodnes. Některé fungujou a některé ne, to už záleží na zručnosti a schopnostech režiséra popřípadě scénáristy, ale právě díky tomuto "opisování" začaly horory osmdesátých let rychle upadat v zapomnění... kde by zůstaly kdyby jim nepomohl Wes Craven svým prvním Vřískotem.
Herecké výkony jsou vcelku průměrné, jediný kdo exceluje je Betsy Palmerová jako Paní Vorheesová. Taky by byla škoda nezmínit perfektní desetiminutové adrenalinové finále které vyvrcholí dokonalou infarktovou scénou, která ve své době nedala mnoha lidem pár nocí spát :).O gore se netřeba ani zmiňovat, stojí za ním mistr krvavých efektů Tom Savini a i dnes se mu daří řádně šokovat. Ke slovu příjdou nože, pohrabáče, sekery, mačety a dokonce luk a šípy.Abychom ale jen nechválili koukneme se taky na nějaké ty zápory. Kromě občasné nelogiky některých postav mi trochu vadí identita vraha... nebo spíše mírná nedotaženost celého odhalení. Ve zpětném pohledu totiž najdeme jednu chybku, která je však celkem šikovně "využita" v pokračování.
Motivem filmu bylo vyděsit diváky. Ukázat jak se může během jediného kratičkého okamžiku Váš život změnit v peklo, že nevědomost zabíjí. Pátek třináctého je temný, nekompromisní, zvířecký a brutální. Když jsem ho před mnoha lety viděl poprvé nenechal mi vydechnout a určité scény se mi navždy vryly do paměti. Nutno taky podotknout že to byl první horor, který jsem viděl. Od té doby už uplynulo moře času ale na Pátek třináctého jsem nidky nezapomněl. Dnes už možná nevyděsí tak jako kdysi, ale pro každého fanouška hororu je to povinnost podobně jako Halloween nebo Vymítač ďábla. Pokud stále váháte, dejte mu šanci. Ono je občas fajn připomenout si staré dobré časy, kdy se hororovými filmy neproháněli rádobycool rapeři a (nechvalně)známe celebrity :)
