Gojira no gyakushû
USA, 1955, 82 minut
Režie: Motoyoshi Oda
Scénář: Shigeaki Hidaka a Takeo Murata podle románu Shigerua Kayamy
Hrají:
Hiroshi Koizumi (Shoichi Tsukioka)
Setsuko Wakayama (Hidemi Yamaji)
Minoru Chiaki (Kôji Kobayashi)
Takashi Shimura (Kyohei Yamane-hakase)
Snímek známý také jako „Gigantis the Fire Monster“ je pokračováním legendárního filmu „Gojira“. V některých případech se také jako název uvádí „Godzilla Raids Again“. Jak je patrné, monstrum se líbilo, a tak bylo vytvořeno pokračování (bez výrazných propojovacích prvků), kde si Tokio trochu oddechne, protože pozornost monstra se zaměřuje na Ósaku. Jedno monstrum ale nestačí, a tak pokračování přineslo hned monstra dvě.
Tím druhým monstrem není Gigantis, jak by se mohlo na první pohled zdát, Gigantis je jiné označení pro Godzillu samotnou. Druhým monstrem je tzv. Anguirus, což je stvoření, které připomíná obrovskou želvu s dlouhými bodci na krunýři. Želvu, které nedělá problém se postavit na zadní. Pokud máte rádi dinosaury, tak asi poznáte, že Anguirus a jeho podoba se inspirovali dinosaurem zvaným Ankylosaurus. Jen těch bodců je mnohem víc a hlavně jsou delší.
Produkční společnost Toho, která přišla s filmem „Gojira“, se tak rozhodla, že natočí další film a představí další monstrum, aby nebyl děj jen o tom, že se Godzilla vrátí. Filmem „Gojira no gyakushû“ se tak začíná psát mytologie kaiju, kdy je jasné, že Godzilla nebude jediným monstrem tohoto světa, ale objeví se další a další. Však se jim ještě v dalších recenzích budeme věnovat.
Japonci tak zjišťují, že musí bojovat i s dalšími monstry. No, anebo jen počkat, až si to příšery rozdají mezi sebou a pak se postarají o tu, co přežije. Ósaka se stává místem souboje a film předvádí přesně to, co diváci milují. Bitvu nádherně animovaných bestií, které navíc ničí milovaná města. Je v tom něco krásného, a to jak v animaci, tak i v destrukci, která probíhá jen na plátně. Vidět na plátně něco tak obrovského v porovnání s lidmi, a propojit to v efektních scénách, navíc přinést celkem zajímavé záběry leteckých útoků, tohle je rozhodně něco, co zaujme.
Finální napadání Godzilly je úchvatnou ukázkou toho, jak je možné skutečné záběry propojit s těmi animatronickými. Japonci dávají do filmu i celkem ucházející příběh mimo souboje, což není sice nic světoborného, ale vzhledem ke stáří kousku a skvělým efektům je to rozhodně odpustitelné. Odpustitelné to není v případě snímků jako „Pacific Rim“, kde šlo o to navázat americkým způsobem na filmy studia Toho, ale dopadlo to katastrofálně. Pravda, Japonci by si mohli ten voiceover odpustit, ale tak to se dá snést.
Hodnocení: 70 %
