Guma
Rubber
Francie, 2010, 82 minut
Režie: Quentin Dupieux
Scénář: Quentin Dupieux
Hrají:
Stephen Spinella (Poručík Chad)
Jack Plotnick (Účetní)
Wings Hauser (Muž na kolečkovém křesle)
Roxane Mesquida (Sheila)
Ještě před tím, než začnete číst tuhle recenzi, podívejte se na video skrývající se pod tímto odkazem. Jste dostatečně naladěni? Paráda, můžeme začít.
Houstone, máme problém. Na jedné skládce nám oživla jedna pneumatika a místo toho, aby si našla svůj vůz, na který se vymění, rozhodla se, že využije své telekinetické schopnosti k destrukci. Nejprve to odnesou jen nějaké ty odhozené flašky, škorpioni a vrány, ale postupně se dostane i na inteligentnější rasu. Nikdo není před pneumatikou v bezpečí. Hlavně ne ve světě, kde vládne poručík Chad a hodně divný týpek, co kolem rozdává dost pochybné pokrmy.
Jo, jasně, ještě jsem zapomněl zmínit, že celé dění sleduje publikum, které si očividně libuje ve sledování explozí hlav. Ale co si budeme namlouvat, jestli sami na film koukáme, taky nám to zrovna nevadí. Co nám může vadit, je úchylnost tohohle filmu. Je tak ujetý, až je k neuvěření, že něco takového mohlo být natočeno. Hned první scéna nám jasně dá najevo, že Quentin Dupieux je hodně zvláštní člověk a že se při vytváření „Gumy“ hodně inspiroval Lynchem. Anebo je prostě jen tak ujetý, že se to některým Lynchovým výtvorům přibližuje.
„Guma“ není horor. Není to ani komedie. Není to drama. Není to film akční. Není... Ale to je jedno, co to vlastně není. Já totiž nedokážu určit, co to vlastně je. Ono to má od všeho něco, i proto jsem to zařadil k hororům, protože i hororové prvky se zde najedou, a to nejen v gore sekvencích, které jsou vážně povedené. A co si budeme povídat, pobaví. Vlastně celý film, pokud přistoupíme na jeho logiku, nás může rozesmát. U mě se to v některých případech podařilo. I proto na konci dávám vysoké hodnocení. Ale může za to i skutečnost, že obdivuji člověka, který z něčeho podobného dokázal udělat film, na první pohled nesmyslný, ale přitom zajímavý a hlavně – originální.
Filosofie „Gumy“ je nastíněna již v začátku: Každý skvělý film má v sobě důležitý prvek, který je tam zařazen bezdůvodně. Bezdůvodnost je mottem. Proč ta pneumatika zabíjí? Bez důvodu. Proč tam jsou diváci? Bez důvodu. „No Reason!“ je skutečně jednoduché motto a vystavět na něm film je odvážné stejně jako šílené. Ale stálo to za to. Naprosto mě odrovnala následující věta, která je pronesena vozíčkářem ve chvíli, kdy Chad pneumatiku rozstřílí na maděru. „Hej, to není konec. Ona se reinkarnovala v tříkolku.“ Tenhle film se musí vidět a prožít, aby si ho člověk skutečně užil. Pokud se bude jen dívat s tím, že je to o vraždící pneumatice, což je prostě pitomost, žádné nadšení se konat nebude.
Proč byla „Guma“ natočena? Bez důvodu? Ne, to určitě ne. Někoho napadla, proto byla natočena, a to úplně stačí. A tím člověkem byl již zmiňovaný Quentin Dupieux. A tím se vracíme k úvodu mé recenze. Ani já nedělám nic bezdůvodně. Naopak, většinou důvod potřebuji. A proto jsem na začátek umístil odkaz na skladbu „Flat Beat“ od Mr. Oizo. Pokud stále nevíte proč, tak vězte, že Quentin Dupieux není nikdo jiný než právě Mr. Oizo.
Jsem nadšený a jsem rád, že podobné filmy vznikají. A příště, dejte si vážně bacha na to, co uděláte s pneumatikou, kterou jste píchli a kterou nepotřebujete. Jestli jí necháte u silnice, asi si jste dost jistí, že se nevrátí. Jasně, stejně jako ta ještěrka, co jste jí spláchli do záchodu. Až vám exploduje hlava, bude už pozdě chybu napravit.
Hodnocení: 70%
