H. P. Lovecraft: Svazek II – Měsíční močál (Příběhy a sny z let 1921–1925)
Vydalo nakladatelství Plus, 2011, 299 Kč
Druhý svazek česky vydaných sebraných spisů H. P. Lovecrafta na sebe nenechal dlouho čekat. Už ho tu máme v celé své kráse. Kvalitou provedení se může směle rovnat svazku prvnímu, pro čtenáře je ale mnohem zajímavější, že svazek má výrazně více stran, což je dáno zejména tím, že se zde objevují i delší příběhy, jako například „Herbert West – reanimátor“, který patří k jedněm z nejznámějších, i když je pravdou, že velkou zásluhu na tom má film Stuarta Gordona, který byl natočen v roce 1985. Druhý svazek sebraných děl H. P. Lovecrafta je sám o sobě nesourodý, hlavně proto, že již v názvu je obsaženo, že se jedná o příběhy a sny tohoto legendárního autora. A některé příběhy zde otištěné jsou skutečně především sny, které ho tížily v nočních hodinách a on je následně převedl do psané podoby. Na takových je patrné, že by si zasloužily větší péči anebo že měly být začátkem děl rozsáhlejších, která nikdy nebyla a nemohla být dokončena. Podívejme se ale na všechny sebrané povídky pěkně popořadě.
Bezejmenné město
Příběh, který se vyznačuje monumentálními popisy, jenž byly dotaženy k dokonalosti v příběhu z nejznámějších, „V horách šílenství“. „Bezejmenné město“ pomalu otevírá a dále rozvíjí mýtus Cthulhu, který dojde svého naplnění ve svazku třetím, kde se objeví „Volání Cthulhu“, po němž bude sbírka také pojmenována. Jakou asi budou mít desky knihy barvu? Že by zelenou?
Iranonovo hledání
Metafora pro Lovecraftův vlastní život? Možná ano, vlastně s určitostí ano. Hledání světa, který je krásný, který je nádherný, který je vysněný. Máme jít za svým snem? Má to smysl anebo je to jen hloupost, které se máme vzdát, protože můžeme dojít toho, že se budeme honit za duchy a život nám proklouzne mezi prsty ani nebudeme vědět jak? Lovecraft jako kdyby do tohohle příběhu dal kus sebe, kus svého srdce.
Měsíční močál
Skoro se chce říct, že tohle je klasická lovecraftovka, kdy se objevujeme na nepříliš vábivém místě, na něž jsme přivoláni starým známým. Tohle má v sobě „Dagon“ nebo „Proměna Juana Romera“. „Měsíční močál“ se příliš neodlišuje právě od „Proměny Juana Romera“ a dá se považovat za jakousi lovecraftovskou variaci na „Krysaře“. I v tomto příběhu jsou lidé naváděni písní a probouzejí se z událostí, které si nemohou pamatovat. Jejich osud není nijak přívětivý. Dobrá povídka, která nijak nevybočuje z Lovecraftova průměru.
Ex oblivione
Tak trochu epitaf, tak trochu poslední testament. Měl Howard Philips Lovecraft sebevražedné sklony? Kdo ví, ale z jeho děl a jeho života nebude těžké si domyslet, že trpěl depresemi a myšlenky, které ho napadaly, mohly zamířit i sebevražedným směrem. „Ex oblivione“ jako by byl jedním ze snů, které si Mistr zaznamenal a příliš je nerozváděl. I když nejsou literárně špatné, jedná se spíše o možný náhled na autorovu osobnost. „Ex oblivione“ a další povídky z tohoto svazku je možné považovat za Lovecraftovu poezii v próze, která má spíše než příběh vyvolat obrazy.
Ti druzí bohové
Jak daleko je schopen člověk zajít, když se chce dotknout bohů? „Ti druzí bohové“ jsou v podstatě variací na biblickou Babylonskou věž a na to, že člověk nemá právo se snažit dosáhnout božího postavení. I když se jedná o bohy, kteří ustoupili, lidé jim nejsou rovni. Co asi Lovecraft říkal na mrakodrapy? Dotýkáme se jimi bohů anebo nás ti opustili a my už k nim nenašli cestu? Na povídce je krásné, stejně jako na většině Lovecraftových děl, že neuvažuje o bohovi v jednotném čísle, ale jeho universum je polyteistické. Je to kritika církve? To si nemyslím, ale rozhodně je to přijatelné zamyšlení.
Vyvrženec
Dovolím si citaci: „Žádný z předchozích prožitků se hrůzou nemohl rovnat tomu, co jsem nyní uviděl, těm záhadným divům, jež se mi rozprostřely před zrakem.“ Věta, která se v různých variacích, často doplněná o slova jako „nepopsatelný“, „Těžko vyjevitelný“, apod., objevuje ve většině povídek, které mají děj a nejsou pouze záznamem snů a myšlenek. Temné jakoby bylo pro Lovecrafta přitažlivé, ale zároveň těžko popsatelné. „Vyvrženec“ je cestou za poznáním, kde pointu odhalíte brzy, ale přesto si řeknete, že to ten chlápek vymyslel vážně dobře.
Hudba Ericha Zanna
Jedna z mých velmi oblíbených povídek, především proto, že to je jedna, které jsem četl jako první. Zanechala ve mně vzpomínku, a i když Lovecraft nikdy nevynikal v přesných detailních popisech, určitě ne, pokud jde o hudbu, vždy jsem si téměř dokázal představit, co to ten Erich Zann vlastně hrál. Opět povídka o hledání toho, co naleznout nemůžeme, ale povídka velmi dobrá a skvěle napsaná.
Sladká Ermengarda
Někdo – mám pocit, že to byl Škvorecký, ale určitě jich bylo víc – napsal, že Howard Philips Lovecraft neměl smysl pro humor. „Sladká Ermengarda“ to jednoznačně vyvrací. Netvrdím, že se budete u této povídky trhat smíchy, ale úsměvná rozhodně je. A to ani nemluvím o tom, že to vlastně vůbec není povídka, ale kraťoučká divadelní hra, která si dělá legraci ze středostavovské společnosti, stejně jako z vesničanů a z honby za mamonem a láskou, které stejně končí jinak, než bylo zamýšleno. Věřil Lovecraft vůbec v lásku? V nějakou formu určitě, ale v tomhle dílku jí mnoho nadějí nedává. Ač satirická, v některých chvílích vyznívá „Sladká Ermengarda“ velmi realisticky.
Hypnos
Spánek, který sami vyhledáváme tak dlouho, aby nakonec přicházel nevítaný. Povídka je zajímavou variací, kterou je možné chápat jako agitku proti drogám, respektive proti jejich negativním účinkům. Drogy jsou prve využívány, aby bylo dosaženo stavů, které nelze jinak poznat, aby byla objevena místa, kterých nelze jinou cestou dosáhnout. Ale když je něčeho moc, je toho příliš, a tak i s drogami nakonec přichází stavy, které už nechceme, kterých se děsíme. Možná vidím v povídce něco, co tam není, ale tuto drogovou parafrázi je možné zobecnit na všechny závislosti, i na naše nesmyslné sny, čímž se dostáváme do paralely s povídkou „Iranonovo hledání“. Spojitosti v tématech je možné mezi Lovecraftovými povídkami hledat poměrně snadno.
Co přináší luna
A dostáváme se k již druhému snu, který byl Lovecraftem zaznamenán a který má především vytvořit ony obrazy, jimiž sám ve spánku pravděpodobně trpěl. V tomto případě je „Co přináší Luna“ jednou z nejpoetičtějších próz, které kdy napsal. A jak dobře jistě víte, sám se poezií zabýval. Lyrika z téhle kraťoučké povídky čiší, ale přiznám se, že jako část delšího příběhu by se mi zamlouvala mnohem více.
Azathoth
A nejinak je tomu v případě „Azathotha“. I v tomto případě se jedná o velmi krátký úvod k něčemu, co mělo být delším příběhem, a tak není povídkou, ale spíše záznamem snu, vize, kterou Mistr měl. Azathoth je jméno, které sám považoval za děsivé, a tak jím pojmenoval jednoho ze svých bohů, toho druhého boha, který je na úrovni Yog-Sothotha nebo Nyarlathotepa. Azathoth jako takový je spíše zmiňován v jiných jeho povídkách než právě v této, která pro mýtus Cthulhu tolik neznamenala.
Herbert West – reanimátor
Příběh, který jsem osobně znal nejprve ve filmovém provedení. V českém vydání se s ní skoro nesetkám, a tak je dobře, že se sem příběh konečně dostal v podobě, jakou si zaslouží. Na rozdíl od většiny předchozích Lovecraftových děl je poměrně popisný a dojde i na nechutnosti. Příběh má šest v podstatě nezávislých částí, kde je patrné, že mohly vycházet samostatně – Lovecraft v každé následující v podstatě shrnuje děj předchozích. Zajímavé je pak srovnání s filmem, kde je velmi důležitý ženský prvek, který je v povídce naprosto nulový. I tak ale považuji povídku „Herbert West – reanimátor“ za velmi povedenou variaci na „Frankensteina“, kdy Mistr klade důraz na šílenství, které je v postavě Herberta Westa podáno skutečně výtečně.
Slídič
„Slídič“ má poměrně hodně společného s povídkou, která následuje hned po něm, alespoň do chvíle, než se v „Číhajícím děsu“ dozvíme, co za všemi hrůznými událostmi stojí. „Slídič“ je pro mě velmi důležitou povídkou, protože inspirovala jedno z mých prvních děl v době, kdy jsem začínal psát. Už to hovoří samo za sebe – Lovecraft a jeho dílo jsou i v dnešní době velmi inspirativní. „Slídič“ je další lovecraftovskou klasikou, která může modernímu divákovi připomenout jednoho psa ze „Supernatural“. Osobně mám povídku velmi rád, i když zásadně nevybočuje. Nesmí však zůstat skryto, že „Slídič“ je první povídkou, v níž se objevuje kniha „Necronomicon“, která byla sepsána šíleným Arabem Abdulem Alhazredem.
Číhající děs
Na první pohled se tváří jako rozpracovanější verze předchozí povídky, ale nakonec je přece jen o něčem jiném. Ale osobně tenhle příběh, který je rozvržený do čtyř částí a strukturou se podobá povídce „Herbert West – reanimátor“, nemám příliš v lásce. Je jen dalším opakováním již napsaného, črtou toho samého, co jsme již tolikrát od Lovecrafta četli. A i když pointa většinou funguje, což je u Lovecrafta skutečně standardem, nejedná se o nic převratného. Atmosféra dobrá, některé popisy příliš rozsáhlé. V této povídce je patrná fascinace degenerovanými lidmi a také odporem k nim. Že by s tím v rodině měl nějaké zkušenosti?
Krysy ve zdech
Výtečná povídka s přespříliš dlouhým uvedením do děje, které by se hodilo spíše pro román nebo novelu. Alespoň můžeme být svědky toho, jak si Lovecraft vytvářel svět, který skutečně mohl fungovat. Tajemný dům a především rod jsou opředeny historií, která je až pravěká. Nemůžeme tak říct, že příběh vyvěrá z ničeho. Povídku jsem četl ve skutečně pozdních hodinách sám v bytě a měl jsem nutkání přikrýt se peřinou, kterému jsem nakonec odolal. Svědčí to o tom, že Lovecraftovy popisy nejsou jen chytře poskládaná slova, ale že mají svůj smysl a mají velmi silnou atmosféru.
Nepojmenovatelné
A zase jeden důkaz toho, jak všestranným a schopným spisovatelem, alespoň v rámci žánru, který si vybral a který ho oslňoval, Lovecraft byl. Většina jeho díla je věnována právě tomu nepojmenovatelnému, nepopsatelnému, a tak si sám ze sebe trochu vystřelil a použil své klasické paradigma, aby ukázal, jak silnou sebeironií a sebekritikou vládne. Podobnou sebekritiku bych taky někdy potřeboval. Za tuhle povídku si Lovecrafta skutečně vážím.
Slavnost
„Slavnost“ je považována za první povídku, která patří do mýtu Cthulhu. Vzhledem k tomu, že jsou sebrané spisy Mistra řazeny chronologicky, vidíme, k jakému vývoji došlo. Od neurčitých, až snových povídek, které byly méně dějové a spíše záznamem myšlenek a snových příběhů, příběhů mimo náš svět, se Lovecraft dostal k tomu, že Země jako taková je obývána nebo obývána byla podivnými bohy. Tito bohové se skrývají v kosmických hloubkách. „Kosmický“ je mimochodem slovo, s kterým se začneme setkávat velmi často. Ono podivné, daleko převyšující naše chápání, naše možnosti, naše životy. „Slavnost“ je skvělým, až duchařským úvodem do tohoto mýtu. I s knihou Necronomicon už se setkáme mnohem častěji. Vždy někde bude ležet, někde bude vykukovat, nebo z ní bude dokonce citováno.
Prokletý dům
Další ukázka toho, jak si Lovecraft dokázal rozpracovat celou historii jediné budovy, obestřít ji tajemstvími, která nakonec budou v závěru odhalena. Jedna z mála povídek, které končí happy endem – více méně –, což je další, nikoli tak překvapivá zvláštnost tohoto autora. Jako kdyby s dobrými konci nesympatizoval, což je pro mě osobně pochopitelné. Sám mám radši konce, které pasují. A co si budeme povídat, většinou jsou to právě špatné konce, nebo hodně zvláštní dobré, které příběhu sedí lépe.
Děs redhookské čtvrti
Za tuhle povídku musím vzdát Lovecraftovi hold. V době, kdy se přestěhoval na nějakou dobu do New Yorku za svou ženou Soniou Greene, okamžitě se mu místní prostředí zhnusilo. Tedy alespoň některé jeho aspekty. V tomto případě přistěhovalci. Lidé nepříliš valné pověsti, kteří se živili podřadnou prací anebo rovnou kriminální činností. Lovecraft z takového prostředí vykřesal povídku svého ražení, ale zároveň trochu prodchnutou A. C. Doylem. Město se mu podařilo popsat stejně dobře jako samoty, kde se většinou jeho příběhy odehrávaly.
On
Další příběh z New Yorku, kterým nám Lovecraft ukazuje, že tomu městu skutečně nepropadl a že se ještě rád vracel do Providence. Město je pro něj příliš obrovské, příliš neznámé, příliš odporné v některých svých zákoutích. Lovecraft přímo neopovrhoval městem, které ho do jisté míry fascinovalo, ale opovrhoval některými lidmi, s nimiž se zde setkával. Ač je povídka částečně kritickým náhledem na New York, její těžiště stojí okolo osoby, která je jakýmsi mužem z minulosti a odpovědí na otázku, jak daleko máme být schopni zajít v rámci naší vlastní fascinace. „On“ není autorovou nejlepší povídkou, ale je příjemným osvěžením, především pak z toho pohledu, kde se povídka odehrává a co popisuje. Jedná se o další krok k tomu, co je později známo jako mýtus Cthulhu. A zároveň je nám v této povídce poodkryto, jak moc se autor inspiroval vlastním životem.
V kryptě
Nechce se mi říkat, že je tahle povídka dílem úžasným, to zase ne, ale vskutku se jedná o skvělou hororovou klaustrofobní hříčku, za niž by se ani mistr Edgar Allan Poe nemusel stydět. Lajdácký hrobník je uvězněn ve tmě v hrobce se svými rakvemi a snaží se dostat ven. Jeho snaha je nakonec odměněna úspěchem, ale za jakou cenu? Skvěle vystavěná povídka, která má v sobě mnohem víc, než se na první pohled zdá. Až pointa nám skutečně odkryje, o čem to celé bylo, a nutno říci, že v tomhle případě je pointa trefná a skvěle vyfabulovaná. Na závěr sbírky nám Lovecraft ukazuje svoje mistrovství a připravuje nás na další období své tvorby, kterých se u nakladatelství Plus snad brzy dočkáme.
Fritz Leiber: Literární Koperník
A na závěr – podobně jako tomu bylo i u první sbírky – esej o životě a o tvorbě mistra Lovecrafta, tentokrát v podání Fritze Leibera, který se profiluje jako obdivovatel, ale zároveň jako analytik mistrovy tvorby a ukazuje nám hloubky a šířky, jichž Lovecraft ve své tvorbě dosáhl. Leiber se ve své eseji zabývá především tvorbou, která následuje až v dalších dvou sbírkách, které nás teprve čekají, ale přesto se jedná o výtečný náhled do „kuchyně“. Pokud vás zajímá více než jen samotné povídky, tyto eseje vám určitě hodně prozradí o tvorbě i Lovecraftovi samotném.
Nakladatelství Plus nám přineslo druhou sbírku Lovecraftových sebraných spisů a my můžeme vidět, že ve všech svých obdobích byl Lovecraft velmi kvalitním autorem, který postupem času měnil svůj styl. Od experimentů, které nebylo možné vždy propojit obdobným námětem, ale které se dělily do různých skupin, se vyprofiloval v autora děsu, ve spisovatele, který dokázal své čtenáře vystrašit, a to i přesto – anebo právě proto – že postupně měnil formu psaní a také délku svých textů. Již v této sbírce se setkáváme s příběhy, které jsou delší, než jakákoli povídka ze sbírky první.
Knihu budu hodnotit stejným hodnocením jako spisy první, protože zde se nacházejí díla, která mají především ilustrační hodnotu, a to směrem k Lovecraftově osobnosti a jeho díle. Jejich význam je tedy spíše historický a pro každého čtenáře nemusí být nikterak přínosný. Na druhou stranu jsou zde takové povídky, jejichž silná pointa i velmi pečlivé vyprávění poukazují na to, že nás čekají ještě velká díla.
Hodnocení: 80%
