Hanns Heinz Ewers: Alrúna
Alraune
Vydalo nakladatelství Volvox Globator, 2010, 299 Kč
Zaujala mě černá řada knih nakladatelství Volvox Globator, která se snaží o to, aby zde vycházely temnější příběhy, jejichž datum napsání je už trochu starší. Černá řada proto, že obálky jsou skutečně jednoduché, je zde jen černý podklad a v malém rámečku je uveden autor, název díla a nakladatelství, a to spolu s malou kresbou. Když už nic jiného, tohle je řada, kterou si s jinými nespletete. A její zaměření je také celkem jasné. Prostě něco temnějšího. Nakladatelství pak edici označuje právě podle prvního svazku, tedy jako „Alrúna“.
Kniha „Alrúna“ od Hanse Heinze Ewerse byla v roce 2010 první vlaštovkou, která byla následována dalšími:
A trochu mimo edici jde Howard Phillips Lovecraft, August Derleth: Strážci z hlubin času (2016), což je kniha s lehce jinou obálkou, ale i ona má černý podklad.
Edice je tu s námi tedy již deset let, což je docela dlouho a „Alrúna“ ji začínala. A myslím si, že je to začátek velmi dobrý, i když při čtení prvních kapitol nebudete mít pocit, že čtete horor. Ale „Alrúna“ horor je, jen má celkem pomalý rozjezd a jsou zde velmi výrazné prvky fantastiky. Ale H. H. Ewers si tohle mohl dovolit, protože nás chtěl seznámit s postavami na jejich začátku i na jejich konci s tím, jak jejich život ovlivnila Alrúna, tedy titulní postava. A to se mu daří dobře.
Slovo alrúna má i jiné synonymum, které je nám známější. Je to mandragora. A právě kolem mandragory se točí příběh. Existuje legenda, kterou nám Ewers předestírá. Pokud zločince oběsí nahého na rozcestí, ve chvíli smrti z něj vychází jeho poslední semeno, které se vpije do země a tu oplodní. Jestliže se pak o půlnoci vykope plod tohoto podivného svazku, najdou zde lidé alrúnu, tedy mandragoru. A na základě této legendy hlavní postava Frank Braun – částečně zamlžená na autorovi – vštípí svému strýci, vědci, myšlenku – co kdyby se o podobný experiment skutečně pokusili.
Co začíná jako vědecký experiment, končí jako lidské drama. Experiment je vzhledem k legendě trochu povýšen, protože sice se bere sémě zločince získané po smrti, ale nevkládá se do země, ale do ženy. Kniha „Alrúna“ tedy pojednává i o umělém oplodnění jako o něčem, co by mohlo být potenciálně nebezpečné, ale ještě silnější je téma lidské závislosti a schopnosti svalovat osud na konkrétní osoby, a to bez důvodu. Graduje ale i hororová linka, která má ke konci skoro až upírské konotace. Kdo ale vysává a kdo je tím vysávaným?
Kniha „Alrúna“ by si jednoznačně zasloužila nějakou redaktorskou práci. Takhle to vypadá, že se vzal starý překlad Huga Filly, u něhož se mi nepodařilo dohledat datování, a prostě se to nasázelo. Jazyková korektura se zdá nulová, a to včetně překlepů a chyb. Jako kdyby na top nikdo nekoukl. A to ani nemluvím o tom, že v současnosti už by se mohla kniha vydat v takovém překladu, kde už se nebudou používat slova, která nemají v současné češtině místo. Myslím, že tohle by překlad německého románu – ač z roku 1911 – dovoloval.
Německý román „Alrúna“ byl napsán v roce 1911, ale i více jak po stol letech je to čtení, které má co říct. Hlavně pokud by se zapracovalo na jeho jazykové stránce. Jsou zde prvky sci-fi, jichž se obáváme i v současné době, ale i prvky niterné, s nimiž také bojujeme. Chtíč je zde popsán nikoli explicitně, ale je silně vidět, jak dokáže ovlivnit i chování ctihodných mužů, jak je dovede změnit. Sebedestrukce se najednou stává jedinou motivací, kterou postavy mají a vidí ji v chlapecké kráse dívky Alrúny. Nebýt špatných redaktorských prací, ani jazyk není tolik zastaralý.
Hodnocení: 70 %
