Hausu
Japonsko, 1977, 88 minut
Režie: Nobuhiko Ohbayashi
Scénář: Chiho Katsura a Chigumi Ôbayashi
Hrají:
Kimiko Ikegami (Angel/její matka)
Miki Jinbo (Kung Fu)
Kumiko Ohba (Fanta)
Ai Matsubara (Gari)
Wow! Já vím, je asi moje chyba, že jsem se doposud neseznámil pořádně s Japonskou tvorbou a skončil u filmů jako „Kruh“, „Nenávist“ a z těch starších Onibaba. Slyšel jsem, že Japonci jsou dost ujetí a několikrát jsem toho byl svědkem, ale nikdy ve filmu. Vzpomínám si na jeden večer, kdy jsme byli já, přítelkyně a dva spolužáci v hospodě v Českém Krumlově, naproti nám stál Japonec, který se nevešel k přeplněnému stolu plnému dalších Japonců, kteří řvali ze všech nejvíc. Japonec ve stoje popíjel malé pivo a přitom plival na zem. Přišlo mi to hodně zvláštní. Ale když se člověk podívá na jejich filmy, ani se moc nediví. Pro mě osobně je „Hausu“ zářný příklad jejich originality spojené s nevázanou fantazií a finančními prostředky k natočení čehokoli.
Nobuhiko Ohbayashi vyslal do světa neskutečný film, který je kombinací tolika žánrů a zároveň není žánrem žádným, až je to k neuvěření. „Hausu“ je horor, o tom není pochyb, ale stejně tak je to i groteska, pohádka, komedie, drama, retro. Ze všeho nejvíc je to však psychedelický výlet. Po 15 minutách máte pocit, že jste na tripu s Beatles, kteří se převlekli za mladé Japonky a ještě se rozmnožili, protože nejsou čtyři. Jenže stejně tak to může být těmi drogami, co jste si vzali.
V jednu chvíli je na vás chrlen humor ve stylu Evil Dead jen bizarnější, v dalších chvílích jsme svědky masakru, při kterém ale čekáte, kdy začnou přítomným létat do obličeje dorty se šlehačkou. Všechno je pak zabaleno do hororového rámce, který by se dal nazvat domem hrůzy, ale není to klasický dům hrůzy, jak jsme na něj zvyklí. Na nic z toho, co vidíme, nejsme zvyklí, alespoň ne takhle dohromady. Jako kdyby se setkali bratři Marxové, Guillermo del Toro, Sam Raimi a do toho ještě přispěchali Beatlesáci ze své „Magical Mystery Tour“ s kapsami narvanými papírky napuštěnými v LSD. Neskutečná směska, z které se vám zatočí hlava.
Angel (původně Oshare) je dívka, která má strávit prázdniny u otce, ale když zjistí, že by s nimi měla jet i jeho milenka, rozhodne se, že nakonec bude u své tety. Vezme s sebou své kamarádky. Už to, že si jedna říká Kung Fu, je dost výřečné. V domě není nic, jak by mělo být a ony zde prožívají noční můru. Jsou požírány klavírem, na zadku jim skotačí uříznutá hlava, ve vzduchu se zhmotňují části těla, odnikud vyskočí stařík požírající nudle... Je toho tolik, navíc je film doplňován i kreslenými scenériemi. Vzhledem k tomu, že je film z roku 1977, dočkáme se i parádních old school efektů, které jen přispívají k jedinečnému bizarnímu zážitku.
Já jsem původně myslel, že film je jiný, spletl jsem si jej s novějším snímkem, a tak jsem docela zíral. Jenže i kdybych si přečetl anotaci, stejně bych nemohl být připraven na to, co jsem dostal. Dávka šílenství, originality, neskutečný guláš, kde vám vedle kousků vepřového plave parník, který se snaží dostihnout padající strom, jenž je ve skutečnosti bílým kocourem. Pocit, že jste na tripu, převažuje a vy se s tím buď smíříte a film si užijete, sem tam se i zasmějete, anebo prostě budete nevěřícně kroutit hlavou a možná film i předčasně vypnete. Já jsem to zvládnul do konce, sem tam se skutečně zasmál, ale na chvíli si dám od Japonců zase pokoj. A co mají sakra pořád s těmi melouny?
Hodnocení: 60%
