Heavy metal…snad žádný hudební žánr není tolik spojován se satanem a černou magií jako právě metal…je to ovšem zasloužené?
Trocha historie
Za „vynálezce“ heavy metalu je – obecně – považována skupina Polka Tulk Blues Band, resp. Polka Tulk, resp. Earth, resp. (konečné a nejznámější jméno této skupiny:)) Black Sabbath. Proti tomuto tvrzení se nedá nic namítat, ačkoli řada dřívějších hard rockových skupin zahrála sem tam říznější a rychlejší skladbu…byli to ovšem až Black Sabbath, kteří z toho udělali žánr.
Jak mohl napovědět jeden z dřívějších názvů „otců zakladatelů,“ heavy metal kombinoval bluesové rytmy a prvky (hard) rocku. Hlavní „zbraní“ heavy metalu je ovšem tzv. tritón (přesnou hudební definici po mně nechtějte, k nalezení třeba na WikiPedii), jež byl ve středověku zakázán – zní totiž velice ďábelsky a lidé věřili, že jeho hraním je možné přivolat Satana.
Zpět k Black Sabbath. Možná je to náhoda, možná ne, ale heavy metal se zrodil v anglickém Birminghamu. Toto město je srdcem britského průmyslu a v minulosti neslo přezdívku „továrna světa.“ Vysoká koncentrace továren a výrobních komplexů byla obrovským lákadlem pro německé bombardovací perutě, které na město často útočily během druhé světové války.
Samotná bezútěšnost průmyslového města byla tedy ještě umocněna rozbořenými domy a všudypřítomnými jizvami po válce. Členové Black Sabbath (narození v letech 1948/49) si místo hřišť hráli na rumištích a parcelách po rozbombardovaných domech. Takovéto prostředí v člověku jistě zanechá otisk…
Aby bylo mystice učiněno zadost, je třeba zmínit se o samotném mozku Black Sabbath – o fenomenálním, riffy chrlícím kytaristovi, který se jmenuje Tony Iommi. Bez tohoto muže by heavy metal (potažmo celá hudební scéna) nebyl tím, čím je.
Proč? Zaprvé, umí skládat; zadruhé (teď přijde ta tajemná část) – byl to právě on, díky němuž znějí Black Sabbath tak zlověstně. V den, kdy chtěl – ve svých sedmnácti (!!!) letech - seknout s prací a věnovat se dráze hudebníka (tehdy ještě ne s Black Sabbath), ho potkala nehoda, při níž přišel o poslední články prstů na prostředníčku a ukazováčku pravé ruky – ruky, s níž drží struny na hmatníku kytary. Po nějakém čase si sám vyrobil protézy, nicméně i tak musel používat struny na banjo. Ty nejsou tak tvrdé jako struny kytarové, znějí trochu jinak. Také bylo nutné podladění nástroje (podladěná struna se lépe mačká), čemuž se zbytek kapely přizpůsobil…
Ať už díky souhře náhod, nebo „zásahu zdola“, v roce 1968/69 to Black Sabbath odpalují naplno. Zlověstné riffy Iommiho kytary, přesné bicí Billa Warda, těžká basa Geezera Butlera a pekelně sugestivní kvílení Ozzyho Osbournea. Vznikl heavy metal.
Budete se možná divit, ale při prvních vystoupení Black Sabbath lidé omdlévali. Ještě nikdy nic takového neslyšeli – démonický tritón, valivý hlasitý zvuk, dlouhovlasí muzikanti... Texty dojem také nevylepšily. Titulní skladba z eponymní prvního alba naříkavě vypráví – hezky natvrdo – o zjevení Satana. K dokonalosti pak celé dílo posunuje cover (obrázek na albu), na němž je vidět starý zarostlý mlýn, před nímž se zjevuje postava v černém (zřejmě čarodějnice). Posuďte sami.
A není to jediná píseň s okultní tématikou v repertoáru této skupiny…
I přes počáteční zděšení části posluchačstva a nepříznivé kritiky se Black Sabbath (a s nimi celý heavy metal) stali světovým fenoménem a – pro některé – i synonymem ke slovu „satanismus“, což bylo velice paradoxní, neboť ani jeden z členů skupiny satanista nebyl.
Zhruba v polovině sedmdesátých let se objevuje skupina Judas Priest, jež – na rozdíl od Black Sabbath, Deep purple a Led Zeppelin – vytěsňuje bluesové vlivy a vokál posadí výš. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vzniká žánr zkracovaný jako „NWOBHM“ – nová vlna britského heavy metalu - reprezentovaný skupinami jako Iron Maiden a Def Leppard. Ty vnáší rychlost, zběsilost, ostrost. V podstatě je to to, co si většina lidí představí, když se řekne „heavy metal“.
V osmdesátých letech metal vládne světu a nic nebrání tomu, aby vznikaly další a další skupiny, žánry a odnože.
Od této chvíle není v silách autorových, aby se zmínil o každé skupině/události/větvi… proto bude následovat jakési okultní „best of.“
Thrash…black…thrash…black…thrash…tak už si sakra vyber!
Jakmile heavy metal potká hardcore punk, vznikne jedna z nejrychlejších a nejtechničtějších forem metalu – thrash metal. K rychlé a drsné muzice musí být drsný text – když na pódiu, oděni v kůži s železnými hroty, řvete do mikrofonu a do toho hrajete – doslova – pekelně rychle, nemůžete zpívat o koťátkách a ponících… proto se to v thrash metalu Satanem doslova hemží.
V roce 1979 se zformovalo trio jménem Venom, které šokovalo svět. Nebylo to hudebními kvalitami (jež, upřímně řečeno, nijak valné nejsou), nýbrž – zcela účelově psanými – texty se satanskou tématikou a pódiovou show. Abych svá tvrzení podložil důkazy: první album (s fešnou kozlí hlavou na obalu) neslo jméno „Welcome to Hell“ (1981) a obsahovalo písně jako „Sons of Satan,“ „Witching hour“ nebo „In League with Satan.“ O rok později vydávají album „Black metal“ – opět, úřadují paradoxy, neboť metal na albu „Black metal“ je (bráno dle dnešních měřítek) dřevní thrash metal, nikoli black metal… Budete možná trochu překvapeni, ale i na začátku osmdesátých let se našli (dokonce i v metalových kruzích!) lidé, kteří se báli Venom poslouchat, případně jít na koncert. Za vším byly domněnky, že skupina (snažící se jen a pouze vydělat na šokování lidí – asi jako když Hanychová ukáže prsa) je čistě satanistická sebranka. Nic nebylo dál od pravdy…
Doplivu dál!
Efekt Venom byl jasný. Metalové skupiny se vždy snažily jedna druhou přetrumfovat - tudíž jakmile Venom narvali do jedné písničky pět čarodějnic, jejich následovníci museli mít – zákonitě – deset a tak dále... Ať už švýcarští Celtic Frost, nebo americké thrash metalové kapely z oblasti Zálivu (například Slayer, Possessed,…) – ti všichni se snažili hrát rychleji a mít texty drsnější než jejich „soupeři.“ Na prvním albu skupiny Slayer, jež vyšlo v roce 1983, se proto nacházejí písně s roztomilými názvy jako: „The Antichrist,“ „Black Magic,“ „Show No Mercy“… Ve světle (nebo stínu?) těchto názvů je však třeba zdůraznit jeden fakt: naprosté minimum muzikantů hrající v té době texty se satanskou/okultní tématikou, byli skuteční satanisté… to, že skrz Satana kritizovali církev (organizaci), je věc jiná…
