Hlasy ze záhrobí
Voci dal profondo
Itálie, 1991, 91 minut
Režie: Lucio Fulci
Scénář: Lucio Fulci, Daniele Stroppa a Piero Regnoli
Hrají:
Duilio Del Prete (Giorgio Mainardi)
Karina Huff (Rosy Mainardi)
Pascal Persiano (Mario Mainardi)
Lorenzo Flaherty (Gianni)
Lucio Fulci je člověk, který byl fascinován smrtí. Na jeho díle je to vidět. Kromě toho, že postavy v jeho filmech umírají, snažil se zobrazovat i to, co následuje po smrti. Nebo co by alespoň následovat mohlo. „E tu vivrai nel terrore - L'aldilà“ je jedním z těch filmů, které se od Fulciho obvyklého stylu docela liší. Je více abstraktní, metaforický. Přesto je to snímek, který se dívá na smrt, na její nevyhnutelnost a snahu ji vyhledávat, poznávat. Fascinace smrtí se projevila i v další Fulciho filmu, kterým je právě dnes recenzovaný snímek „Hlasy ze záhrobí“.
Co bude následovat po smrti? Co byste chtěli vy, aby následovalo? Nic? Anebo byste se raději přesunuli do nebe, do ráje, kdy už nebude nic z toho utrpení, které zažíváte zde? Anebo je zde nějaký alternativní svět, kde se dál žije život, jen jinak, s trochu jinými pravidly? Velké množství autorů se touto látkou zabývá a snaží se odpovědět. Mnoho z nich také vytváří představy o určitém mezisvětě, kde zůstávají duše uvězněné, protože musejí zůstat napojeny na svět živých. Proč? Třeba proto, aby zjistili, kdo je vlastně zabil.
Giorgio Marinardi zemřel. Pitva nakonec zjistí proč, ale neví se, kdo ho zabil. Těch osob by mohlo být více. Giorgio zrovna nebyl milovaný člen rodiny a jediný, s kým měl skutečně dobrý vztah, to byla jeho dcera Rosy. Není pak s podivem, že právě ona všechno zdědí, i když může matku nechat v domě dožít. Všichni jsou z toho velmi překvapeni – docela nemile – ale samotná Rosy řeší něco jiného. Chce za každou cenu vědět, kdo jejího otce zabil. Chce to totiž vědět její otec sám.
Horor „Hlasy ze záhrobí“ je prokládán snovými sekvencemi, které jsou spojeny s tím, že se mrtvý muž objevuje ve snění živé dívky, své dcery. Je to v kontrastu s tím, jak pomalu v hrobě uhnívá jeho tělesná schránka. Jako kdyby se s rozpadem jeho mrtvého těla ztrácelo i spojení, které má se světem živých. Má jen určitý vyměřený čas. Je to poměrně zajímavá myšlenka, jak udělat snímek napínavý a nechat diváka v očekávání toho, jak to asi skončí. Fulci se však k závěru neřítí, ale pěkně to popotahuje. Navíc dává brzy najevo, kde by mohl být zakopaný pes.
Co Fulcimu nefunguje, tak to je finále. Člověk prostě od filmu tak nějak podvědomě čeká trochu víc a nakonec je řešení celkem jednoduché a divák ho měl na očích. Myslím, že pokud budete film skutečně pozorně sledovat, dojde vám to. V čem je pak snímek primárně zajímavý, to je propojení skutečného světa s tím posmrtným. Tady to docela funguje. Alespoň v tomhle smyslu drží Fulci diváka v napětí a podává zajímavý obraz, který nemá daleko k šílenství.
Hodnocení: 55%
