Skupina Hlava nehlava: Noční můry nespí
NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2011, 299 Kč
„Noční můry nespí“ si kladou ušlechtilý cíl – přivést mladé čtenáře ke čtení pomocí hororových povídek a příběhů. Úkol nesnadný. Naplňuje sbírka svou kvalitou schopnost čtenáře poděsit? Jsou autoři, kteří studují anebo již vystudovali Literární akademii, dostatečně kvalitní, aby se podobného úkolu zhostili? V mém oblíbeném rozboru „jedna povídka za druhou“ jsem se snažil najít odpovědi a ukázat, kam český horor směřuje.
Tomáš Tvrdý – Kniha zla
Úvodní povídka je poměrně příjemným příběhem, který vypráví o jedné z mnoha knih zla, které horor poznal a ještě pozná. Námětem není „Kniha zla“ nijak originální, ale zpracováním není špatná a musím říct, že mě navnadila na další čtení. Ale přesto jsem si říkal, že snad ještě následují nějaké lepší. Autor se však příliš nedržel na uzdě a finále je docela drsné. Ale tak je to kniha pro mládež a mládež už viděla kdejaká zvěrstva.
David Šváb – Zuby za plotem
Musím říct, že tahle povídka mě úplně nevytrhla. Četl jsem ji a vzpomínal na léta, kdy jsem se poprvé setkal s Foglarem a příběhy ze Stínadel. „Zuby za plotem“ jsou jen modernější a spíš o partě kluků z Bratrstva kočičí pracky než o Rychlých šípech. Ale pak přišlo na pointu. Líbila se mi. Dostala mě fatálnost, s jakou byla podána, i když se zdálo, že všechno je v pořádku. Hezké, hezké. Jo, a mimochodem, poznámka k medailonku: Že by „Zoltan, Hound of Dracula“ aka „Dracula’s Dog“?
Po druhém zamyšlení se nad povídkou musím říci, že je to vlastně jedna z nejlepších v celé sbírce.
Klára Mayerová – Duchna
Krásná povídka, opravdu krásná. Autorka má místy až poetický styl, který se k tomuhle atmosférickému hororu hodí. Událost je vykreslena skutečně skvěle, povídka se čte jedním dechem. „Ledově bílé vlasy jí stékají po tvářích.“ – to je vážně básnicky krásné.
Jiří Holub – Cop
Tak trošku mírný, nikoli mírumilovný, King nebo Barker. Hezký nápad, který zabíjí závěr, jenž nepovažuji za příliš kreativní. Celou dobu je více méně jasné, k čemu dojde, a vypěstování čehosi, co považuji za obdobu Godzilly s cool copem, není úplně úžasně dechberoucí. Neříkám, že je to špatně napsané, ale povídka mě prostě nedostala.
Jan Varga – Děsivé svědectví
Nejprve výtka k formě, která mi připomněla malinko lovecraftovský styl i s podobným vyvrcholením. Na tom není nic tak špatného, ale jedna věc se mi malinko protivila. Povídka je dopisem, proč jsou zde přerušení (prázdné řádky)? Dopis si představuji jako jednotlivý text, pisatel vrší svoje myšlenky, navíc tady se vypráví jediný příběh, mezery jsou vlastně jen kvůli časovému hledisku, případně pro oddělení vyprávění od zamyšlení. Zbytečné, hezky bych to spojil. Móda používání oddělených částí i v povídce mi přijde podivná. Ale tím jenom kritizuji formu. Co se týče povídky, líbí se mi, podobná dopisová vyprávění mám velmi rád. Tohle nijak nevybočuje, ale ani neurazí.
Božena Štibigerová – Smrt z hadího doupěte
„Hadi v letadle“. Podobný název, podobně všeříkající. Všechno je nám prozrazeno v titulku, tak nám už nezbývá žádné překvapení, které by ohromilo. Nevím proč, ale když had pojídal svou kořist, chyběl mi tam popis toho, jak oči oběti chtějí vyskočit z důlků. Ne, sem by se to ani trochu nehodilo, ale jen jsem si ověřil, že bych povídku pro mládež nedokázal napsat. I když je příběh poměrně nezajímavý, postavy posouvají povídku úplně někam jinam. Na Marience nám záleží, macecha je nám protivná o Smithovi nevíme, co si myslet. Za postavy palec nahoru. Vlastně oba palce.
Zuzana Frantová – Šílený sochař
A zase název, který je až zbytečně všeříkající. Slušelo by tomu něco jiného, třeba jako „Sousoší“. Styl autorky se mi velmi zamlouvá. Ví přesně, co chce psát, a hlavně komu to psát. Formu má zvládnutou skvěle. Ve srovnání s předchozími povídkami jsem až z jejího dílka měl maximální pocit, že píše pro mládež a že je schopná strhnout a vtáhnout. Závěr velmi podobný povídce „Zuby za plotem“ a stejně dobře zvládnutý.
Kateřina Hejlová – Půlnoční zrcadlo
Skvělá atmosféra, která mi připomněla staré dobré městské legendy. Řekni pětkrát před zrcadlem Candymam a ten parchant si pro tebe přijde. Povídka vychází z podobného rčení: „Podívej se o půlnoci do zrcadla a uvidíš, jak budeš vypadat před smrtí.“ Krásné, úplně něco pro „Twilight Zone“ anebo modernější „Supernatural“. Povídka nám navíc něco předkládá, ale přímo z toho nevychází, závěr vyvěrá z příběhu a přitom je variací na očekávané a překvapí. Opět jedna z těch, co jsem četl jedním dechem.
Tomáš Tvrdý – Rozinky
A podruhé na cestě s Tomášem. Na cestě velmi zajímavé, skoro se mi chce říct až gaimanovské. Povídka oživila mou touhu projet se páternosterem – mimochodem děkuji autorovi, že jsem se konečně dověděl, jak se tomuhle typu výtahu říká. „Rozinky“ předkládají parádně ujetý svět, který se mi zamlouvá, skoro mám pocit, že by povídce slušelo pár stránek navíc. Trochu mi vadilo, že autor používá dvě formy psaní telepatické konverzace. Chápu úmysl, ale je to jen trik na čtenáře. Buď celou dobu kurzívou anebo celou dobu jako přímá řeč. No jo, už hledám i drobnosti.
Kateřina Hejlová – Aqua Mala
Druhá povídka od Kateřiny, která je hodně odlišná od „Půlnočního zrcadla“. Příběh je jinak pojatý, ale je obdobně dobře napsaný, pokud se týká atmosféry. Pointa není úplně skvělá, ale povídky této autorky se mi líbí, i když jim něco vytýkám. Ať tak či tak, dobrá práce.
Kristýna Lyachová – Let OK9120
Povídka není úplně špatná, i když mám pocit, že jsem se dostal k tomu horšímu, co sbírka nabízí. Nápad téhle povídky není originální, jako kdybych četl zkrácenou verzi nějakého dílu seriálu „Supernatural“. Úroveň psaní není špatná, je vidět, že všichni autoři vědí, jak se má psát, jen někdy je ještě znát, že jejich vypsanost není tak velká.
René Nekuda – Jezero nočních múz
Tuhle povídku prostě nedávám. Nelíbí se mi příběh, který je zde vyprávěn. Nejprve jsem si myslel, že povídka bude o něčem trochu jiném, ale výsledek mě zklamal. Strach se zde v podstatě nevyskytuje a jedná se o jednu velkou smyčku, která, a to především, mohla být imaginativnější. Takhle je povídka nezajímavá.
Zdeněk Ležák – W.I.T.C.H.ka
Obdivuji autora, pokud zná všechny holky z W.I.T.C.H. Já bych si je musel vygooglit. Trocha toho stereotypu, kdy se gotička rovná čarodějnici, není ani tak na škodu. Příběh mi ale v hlavě nezůstane asi moc dlouho.
Oprava, příběh pár dní v hlavě přece jen zůstal, takže dojem nějaký zanechal.
Veronika Dziaková – Pevný jako skála
Velmi slibný příběh, který mě docela upoutal, ale když jsem ho dočetl, říkal jsem si proč? Proč to takhle dopadlo? Proč to udělal? Jakou měl motivaci? Potřeboval vzrušení a lezení mu nestačilo? Anebo prostě chtěl být lepší než bratr, nechtěl konkurenci? Kdyby se téhle povídce dalo trochu víc času, trochu lépe se promyslela a malinko přepsala, mohla klidně být tím nejlepším a nejdrsnějším, co tahle sbírka nabízí. Takhle není skvělá, ale jen dobrá.
Tomáš Kříkava – Protokol
Obdobná povídka jako předchozí, kdyby byla trochu lépe propracovaná, mohla by být mnohem lepší. Hlavně mi tu vadí, jak je nesourodý jazyk, kterým je příběh vyprávěn. Nejprve se používá spisovná čeština, pak najednou nespisovná a podivně se to střídá. Chvíli jsem si myslel, že je to úmysl vypravěče, který ve vypjatých momentech mění osobnost, ale v tomhle směru to také není vychytané k dokonalosti. Docela dobré, ale aby mě to zasáhlo, to zrovna ne. Navíc je pointa dost průhledná.
David Šváb – Posel smrti
Nejdřív mi vadilo, jak je povídka psaná, měl jsem pocit, že takhle by holka, co to vypráví, prostě nemluvila. Ale pak mě povídka pohltila. Jak to skončí? Jak vypravěčka dopadne? A nakonec, i když bylo předem jasné, jak to skončí, tuhle pointu, a hlavně její zpracování, chápu a uznávám. Znovu oba palce nahoru. Navíc ségra je parádně ujetá, i když je tu hlavně pro zjednodušení vyprávění. Ale tohle je povídka, není potřeba jí rozpracovávat do desítky stran. Zkráceně – z mojí strany nadšení.
Anna Dlouhá – Peklo
Zajímavá povídka o tom, co může být jen kousek od nás. Ve světě existuje peklo a je poměrně jednoduché ho dosáhnout. Stačí jen trochu neposlouchat rodiče. Ale tak to někdy prostě bývá. Povídka není špatná, nakonec je i docela drsná, ale zase nemohu říci, že by se konalo nějaké obrovské jásání. „Peklo“ do sbírky dobře zapadá a rozhodně nesnižuje její úroveň.
Jan Urban – Slibné rande
Tohle je povídka, která dokonale sedí do principu hororu pro mládež. Výborný příběh, který čerpá ze současnosti. Jaké nebezpečí v sobě skrývají internet a sociální sítě, kdy je možné narazit na jakéhokoli magora, uvěřit mu a pak se také stát jeho terčem? Povídka podobný příběh předvádí a ukazuje, jak to může skončit. Závěr je sice tak trochu v duchu Hostelu, ale kvůli tomu ji nebudu odsuzovat. Rozhodně jedna z těch nejlepších ve sbírce, hlavně proto, že dokázala skvěle zachytit příběh, který by se klidně mohl stát. Naivita a zrůdnost se setkávají v jednom světě. Bohužel.
Tomáš Tvrdý – Brouk v hlavě
Líbí se mi, jak je povídka napsána, nelíbí se mi, o čem je. Příběh mě prostě nechytnul u srdce. Podobných únosců lidských těl a lidských duší už tu bylo hodně. Nejhorší ze všech je E.T. Ale je pravda, že něco podobného ve sbírce chybělo, trocha toho ufounského strachu. Autor má v „Nočních můrách“ tři povídky a všechny si drží úroveň kvality hlavně díky dobrému stylu.
Tomáš Heřman – Po mně potopa
Hodně zvláštní povídka, která se snaží v závěru šokovat. Váhám nad tím, jestli to bylo samoúčelné anebo nikoli. Podobná zkušenost asi byla pro příběh důležitá, tak vlastně proč ne. Podobenství s potopou mi do toho ale nějak moc nezapadá.
Veronika Dziaková – V kobce
Kdyby autorka nepřipsala ten poslední odstavec, skoro nemám co vytknout. Líbí se mi jednoduchost příběhu, hezká dětská zápletka, která končí tragicky. Za zvědavost se platí. Atmosféra v kobce je příjemně temná, představivost mi běžela na plné obrátky. Parádní prostředí, které navíc autorka umocnila náznaky a až do posledního odstavce jsme tápali.
Zuzana Frantová – Krásná, krásnější, nejkrásnější
Jednoduchý a přitom geniální nápad – vzít motiv z jedné velmi známé pohádky a udělat z něj skutečně hororový příběh o marnivosti a potřebě-touze ovládat. Povídka je skvěle napsána, má přesně tu formu, kterou oceňuji, je jiná než klasická povídka. Rozdělení je příhodné pro příběh, který se dívá na situaci z obou pohledů. Velmi dobrá povídka.
Kristýna Lyachová – Hračkář
„Hračkář“ se mi líbí mnohem víc než Kristýnin „Let OK9120“. Osobně mám slabost pro anglická jména a sám nejsem schopen napsat cokoli, kde by se vyskytovala česká jména nebo české prostředí. O něčem to svědčí, ale o tom se rozvádět nebudu. Povídka vychází z dětských strachů, které nám často zůstávají až do dospělosti. Škoda jen, že se ve sbírce sešli dvě hodně podobné povídky. „Hračkář“ je v podstatě variací na „Šíleného sochaře“. Těžko říct, která je lepší. U „Hračkáře“ se mi líbí prostředí, u „Šíleného sochaře“ zase autorčin styl.
Anna Dlouhá – Kočičí postrach
Nechci být příliš impertinentní, ale tahle povídka je s prominutím slátanina. Nevím, jestli jsem byl v nějakém špatném rozpoložení, když jsem jí četl, nebo jsem jí prostě nepochopil, ale příběh mi přišel zmatený, pořádně vlastně ani nevím, o co tam jde. Jak ve mně taková povídka má vzbudit strach? A jména postav se mi pletla, ani jsem nevěděl, kdo je kdo. Je mi líto, ale tohle je nejhorší povídka celé sbírky. I když je pravda, že poslední jí zdatně šlape na paty.
Ilona Fryčová – Želivan
Zajímavé spojení vyprávění, které nejprve připomíná foglarovku, potom městskou legendu a nakonec končí jako horor o nákaze, skoro v duchu zombie filmů. Jen kdyby tu nebylo tolik popisů toho, jak se nákaza šíří, přeskakuje z jednoho na druhého. Ale když už nic jiného, povídka má spád a nenudí. Závěr mohl být trochu zajímavější. Takhle sice zůstává příběh zastřený a otevřený, ale možná alespoň drobné vysvětlení by se hodilo.
Jan Urban – Stíny minulosti
Konečně upírský příběh. Prolog slibuje zajímavou podívanou. Uvedení do děje, které je důležité pro další vývoj, ale nikoli tak důležité, jak by se možná předpokládalo. Na téhle povídce je skvěle vybráno prostředí, které tak trochu přebíjí samotný příběh. Některá důvody a závěry jsou ne přímo nelogické, ale hlavně ve prospěch děje. Mlha a její podstata mi přijde prazvláštní. Povídka je svou délkou slibná, ale úplně nás nenaplní, pointa bude známá předem, i když je pravda, že ne hned od první chvíle. I když tuhle povídku poměrně kritizuji, velmi se mi líbí. Prostě upíři, no...
Zuzana Frantová – Pozor, za tebou!
Velmi originální povídka. Takový nápad se povede jednou za čas a je skutečně dobrý. Co dobrý, skvělý. Navíc podpořený zajímavou legendou, která je podepřena „skutečnými“ důkazy. Ale co je nejúchvatnější, je forma, kterou byla povídka psána. Autorka začala vyprávět v ich-formě velmi hovorovou mluvou, dokázala to udržet po celou dobu povídky a navíc používá i slova, že je skutečně možné se ztotožnit s vypravěčem a přesně si ho zařadit, získat k němu vztah a v představivosti si vytvořit existující osobu. Zuzana Frantová dokazuje, že spisovatelsky je trochu někde jinde než ostatní autoři.
Kristýna Znamenáčková – Něco
Mám rád delší povídky – pomalejší rozjezd, gradaci a velké finále s pointou. Vkládal jsem do této povídky velké naděje. Ale jak se ukázalo, přehnaně a zbytečně. „Něco“ není nic jiného než červená knihovna, která se sem tam mění v cosi, co by se dalo s klidem nazvat hororem, ale je to utopeno v nesmyslných dialozích, podivných až příliš doslovných popisech a v chování, které mi nepřijde reálné a ani zajímavé.
„Noční můry nespí“ jsou nevyváženou povídkovou sbírkou, ale ona by to možná byla nuda, kdyby zde byly pouze povídky dobré. Rozhodně vyzdvihávám povídky od Zuzany Frantové, Jana Urbana, povídku Davida Švába a... no a to je asi všechno. Ostatní jsou dobré, některé by zde vůbec být neměly, protože mi přijde, že autoři prostě dostali možnost publikovat, a tak ji využili. Neodsuzuji, znám to moc dobře. V celkovém kontextu sbírka vyznívá přijatelně, hlavně pokud si uvědomíme, že je zaměřeno na mládež a nikoli na dospělého čtenáře. Ale stejně si myslím, že i pro mládež mohou být nějaké povídky nezajímavé, protože už je ve vizuální podobě, obměněné, mohli vidět jako součásti oblíbených seriálů či jako filmy.
Dávám sbírce nějaké ty body v hodnocení navíc za to, že se snaží přimět i mladé lidi, aby četli a aby četli zajímavou literaturu. „Noční můry nespí“ rozhodně nejsou propadákem, i když mají svoje slabé kousky. Pokud by mladý člověk chtěl sáhnout po něčem hororovém, co není rozsáhlým příběhem, ale raději volí povídkovou formu, dá se sbírka „Noční můry nespí“ s klidem doporučit.
Hodnocení: 60%
