Honza Vojtíšek: Z druhé strany
Vydalo nakladatelství Nová Forma, 2013, 120 Kč
Sliby by se měly plnit, a tak teď jeden plním. Už je to několik měsíců, co jsem si přímo od Honzy koupil jeho prvotinu, sbírku povídek, kterou nazval „Z druhé strany“, což je i název povídky první. Nemohl jsem se ke knize nějak dostat, ale tak už je to rok, co kniha vyšla, bylo by tedy docela fajn, abych se na recenzi konečně dostal. To se skutečně podařilo, jak si můžete sami přečíst.
Pokud byste nevěděli, kdo je Honza Vojtíšek, tak je to taková šedá eminence současného českého hororu. Autor, který se snaží horor podporovat maximálně, jak jen je to v jeho možnostech, ať už formou vlastní tvorby, anebo články v magazínu „Howard“, překladem polského hororu, vytvářením sbírek, kde publikuje spolu s jinými autory (66+6 hororů ve sto slovech), přednáškami a účastí na různých hororových akcí. Sem tam i něco sám pořádá. Jak je vidět, je v hororu skutečně aktivní, což je jen dobře. Teď tedy k jeho první, autorské publikaci.
Z druhé strany
První povídka hned dá na první pohled – počtení – tušit to, co Honzovi jde hodně dobře. Rozepsat postavy, prostředí a celkově příběh, který vás dokáže zaujmout. Je už pak na vás, jestli se vám směřování bude líbit, nebo ne. No, a také na tom, jestli to Honza zvládne nějak zajímavě zakončit. „Z druhé strany“ má dobrý zvrat a myslím, že se vyvíjí nečekaným směrem. Na úvod rozhodně povídka, která vás navnadí na zbytek.
Muší msta
Skoro by se chtělo říct, že to je hodně autobiografická povídka, kdy Honza čerpá ze své práce, ale snad ne nějak doslova. No, to už by mezi námi asi nebyl... Líbí se mi, jak dokáže pracovat s poměrně jednoduchým námětem ze života a vygradovat ho v opravdu hororovou povídku. Možná se na mouchy nebudete dívat jinak, ale není vyloučeno, že k tomu dojde. Roj by se pro vás mohl stát skutečným nebezpečím.
Maso
Začít příběh a rozvíjet ho. To je Honzova silná stránka. Na „Masu“ je vidět, že se autor dokáže pořádně rozepsat a textem nešetří. A vůbec to nevadí. Jeho vyprávění je neskutečně napínavé, takže vás strhne a vy jen čekáte na konec, kde možná nebude žádná ohromující pointa, ale tady je vidět, že někdy není důležitý cíl, ale mnohem důležitější je cesta. Ta je postě výtečná. Honzovy postavy žijí, nejsou to jen prázdná jména, mají historii, mají minulost, dýchají. Tahle povídka je krásným důkazem.
Varování
Výborná povídka, která se mi líbila mimo jiné i proto, že mi připomněla jednu mojí starší povídku, kterou jsem kdysi napsal a nejsem si jistý, že bych ji někde publikoval. Výborná hra s tím, co nás může děsit a co přichází z nepoznané přírody. Hodně mi to sedlo a povídka se mi zamlouvá. I když někomu může odhalení připadat takové nijaké, nemyslím si, že je to zrovna případ téhle povídky.
Fotografie
Myslím, že na téhle povídce je docela vidět, že byla inspirována různými béčkovými horory tak z 80. let. I když zde inspirace je – možná bych v tom viděl trochu i „Věřte, nevěřte“ – je to moderní povídka, která skvěle zapadá do současného světa a je strašně vidět, že i když jsou témata třeba trochu neoriginální, fungují i v dnešní době, pokud jsou dobře napsána.
Šestatřicáté narozeniny
Tahle povídka zaujme především tím, že je celá psána jen v přímé řeči. Nejsou zde ani žádné věty uvozovací. A tohle je trochu problém. To, jak je povídka vystavěna, je docela dobré, z tohoto hlediska funguje, ale problémem je pak sama přímá řeč. Neměl jsem jednoduše pocit, že takhle lidé mluví. Některé věty jsou příliš komplikované, kostrbaté. Tady je vidět, že dialogy mohou být Honzova trochu slabá stránka, což vynikne právě v tak specifickém způsobu psaní.
Pouto
Tak a na závěr… bohužel pro mě to nejhorší. Nevím, jestli je tohle nějaká starší povídka, kdy Honza ještě nebyl tak vypsaný – skoro je mi líto, že ke každé není napsáno něco málo o vzniku, minimálně rok, kdy byla napsána – ale tady v tomhle případě nefunguje zápletka, která je v konečném důsledku až strašně moc neoriginální a její pointa a celý závěr ji docela zabíjejí. Nakonec ani to gore to moc nezachrání a finále pro mě bylo prostě utrpení. U mě je ale problém v tom, že takové vyústění, jaké zde je, prostě nemám rád. Hlavně proto, že na tom stojí celý smysl povídky.
Tak, a to je celé. Jak je vidět, jsou v knize věci, které se mi třeba nemusely líbit, ale pokud budu hodnotit knihu celkově, musím říct, že na debut je to parádní. Navíc, jsou zde povídky z velkého rozmezí let, kdy je velmi pravděpodobné, že se Honza ještě vypíše a další sbírka, nových povídek, bude mnohem konzistentnější a ty slabší kusy, nebo slabší části některých povídek zde nebudou.
Docela se na další samostatnou knihu těším, protože některé povídky z poslední doby, které jsem mohl číst, jsou prostě dobré. Vzhledem k tomu, že Honza Vojtíšek je také jedním ze „sto českých Kingů“, patří k těm, kteří si ten titul skutečně zaslouží, protože jeho povídky dokážou strhnout a jeho postavy žijí. Snad v tomhle bude pokračovat a člověk mu sem tam odpustí i tu jednodušší zápletku. Nakonec i ta, která je dobře napsaná, baví.
Hodnocení: 75 %
