Hra na zajíčka
The Bunny Game
USA, 2010, 76 minut
Režie: Adam Rehmeier
Scénář: Rodleen Getsic a Adam Rehmeier
Hrají:
Rodleen Getsic (Bunny)
Gregg Gilmore (Jonas)
Paul Ill (Pusher)
Loki (Belt Whip John)
„Hra na zajíčka“ je poměrně krásný název, a to jak v angličtině, tak i v češtině. Evokuje něco příjemné, něco z let dětských, kdy jste si hráli na různá zvířátka. No, a už tady nám vzniká kontrast s tím, co ve filmu skutečně vidíme. Tohle totiž rozhodně není snímek, který by byl o dětských radovánkách, stejně jako se nejedná o snímek, který by byl pro děti jakkoli vhodný. On není vhodný ani pro většinu dospělých.
Exploatace je v hororu poměrně běžná, ale pak jsou filmy, které jdou přece jen dál, jsou extra naturalistické například v podobě torture porn. V tomto případě se jedná o sexuálně orientované mučení, které je zobrazováno poměrně naturalisticky, ač se překvapivě nezachází až do takových detailů. Je vidět, že tvůrci chtěli, aby to vypadalo realisticky, a tak se vykašlali na nějaké zásadní triky a masky, prostě se spokojili s tím, kam až jsou ochotní zajít a kam až je ochotna zajít herečka/spoluscénáristka.
O příběhu se v tomhle případě moc mluvit nedá. Několik úvodních minut nás seznamuje s prostitutkou, jejíž jméno nezjistíme, protože ani není důležité. Následuje nástup do kamiónu, který doslova změní její život. Řidič ji poměrně neurvale uspí a zbytek filmu se stará o to, aby si prožila svou vlastní formu pekla. Přetváří si ji k obrazu svému a ona se musí jeho záměrům podvolit, protože nemá na výběr. On jí na výběr nedává.
Dalo by se mluvit o tom, že je to psychologický film, možná i trochu umělecký, i když to je prostě jen dáno černobílou formou, která je mylně za uměleckou považována ve skoro každém případě. Ano, ona vyjadřuje to, co barva nedokáže, umí prohloubit zážitek z filmu právě absencí barev, což je v tomto případě používáno celkem dobře a některé stíny jsou nepříjemné. V kontrastu s tím je však psychedelická kamera, která se snaží vytvářet dojem, že je to pořádně šílené, a snaží na nás přenášet pocity, které má „hrdinka“ tohoto filmu.
Ono to šílené je, o tom žádná. Pokud vás baví se hodinu dívat na to, jak lidské tělo trpí, prosím, klidně se na to dívejte. Já jsem z toho ale nic moc neměl a nejsem si ani jistý, jestli tvůrcům šlo skutečně jen o to, aby šokovali, anebo se o nějakou psychologickou hloubku snažili. Ta zde není, jen na diváka se přenáší ona psychedeličnost, která je skutečně tíživá, ale mám pocit, že toho by šlo docílit i méně efektní cestou a alespoň nějakým příběhem.
Hodnocení: 25 %
