Rozhodneme-li se cestovat zpět časem, lehce dohledatelným zřejmě prvním známým střetem české kultury s upírskou tématikou je kratičká povídka Jana Nerudy „Vampýr“ z roku 1871. Jen několika odstavcový příběh vypráví o podivínském malíři, který zřejmě dokáže, v jistém směru, předvídat věci příští, neboť maluje zásadně jen osoby, které brzy zemřou. Navzdory své krátkosti (ovšem je možné to vnímat jako znak kvality) povídka obsahuje vše, co má, včetně překvapivého rozuzlení. Mimo to je psána opravdu zvláštním jazykem, který zpočátku sice zarazí, ale po několika větách však již nechává kolébat na vlnách své archaičnosti.
V roce 1932 vydal básník Vítězslav Nezval temný román „Valerie a týden divů“, o kterém v předmluvě napsal, že je to „zvláštně laděné surrealistické dílko, napsané z lásky k tajemství starých vypravovánek, pověr a romantických knih, psaných švabachem, jež se kdysi mihly před mýma očima a jež mi nedopřály svěřit svůj obsah. Zdá se mi, že básnické umění není ničím víc a ničím méně, než splácením starých dluhů životu a jeho tajemství.“ V podstatě alegorický, velmi prostě a v krátkých větách psaný příběh se do podvědomí dostal hlavně díky filmové verzi režiséra Jaromila Jireše z roku 1970.
Trochu pohádky, trochu hororu, více fantasy, hromada surrealistického symbolismu, kouzla, magie, upíři, tchoři, nadržení chlípní misionáři, vnadné lepé děvy, dost erotiky, náznakový lesbismus a incest. V příběhu se v podstatě odvíjí jeden týden života mladičké Valerie před její první menstruací, proměna jejího dětského těla v tělo ženy objevující svět sexuality a erotiky. Valerie žije se svou přísnou, až asketickou babičkou a ocitá se v samotném středu bizarních událostí a jevů, ohrožována přítomností tajemného „tchořího upíra“. Příběh odvíjený více po vizuální než dějové linii. „Valerii a týden divů můžete vykládat jako politickou alegorii stejně jako jednoduchou pohádku s poučením,“ píše se v knize „101 hororů, které musíte vidět, než umřete“. O námětu režisér Jaromil Jireš řekl, že ho na něm zaujala hlavně „spojitost skutečnosti a snu, hravé zápolení hororu s humorem“.
Že čistému hororu socrealistická kultura bývalého režimu moc nepřála, to už je takový neustále se vracející kánon, snad již zavánějící zkostnatělou zapšklostí. Že to nebyl konstantní jev, dokazuje pár výjimek. Jednou z nich je sbírka hororových povídek „Draculův švagr“ Miloslava Švandrlíka z roku 1970. Kromě mnoha různých povídek se ve sbírce objevila i výborná titulní povídka o manželce hlavního hrdiny, která píše dopisy ze své pracovní cesty v Rumunsku. Vcelku klasická povídka zaujme hlavně svou dopisní formou, která hodně pozvedává nejen atmosféru ale i celkovou kvalitu příběhu. Na jiné stránce knihy nám pak jeden starý hajný odvypráví místní legendu nazvanou „Šumavský upír“. K upírům se vracel Švandrlík rád i později, např. v povídce „Draculův zlověstný doušek“ nebo „Upírův krátký život“.
V roce 1996 byla část povídek ze sbírky „Draculův švagr“ adaptována do stejnojmenného televizního seriálu. A to včetně titulní povídky, která byla pro potřeby seriálu poměrně razantně změněna a přenesena z Rumunska do naší domoviny. I přesto, a navzdory velmi rušivému elementu v podobě zanesení trapné postavy troubovitého Jaroslava Sypala, jde o jeden z nejlepších dílů seriálu. Může za to hlavně výtečná Hana Maciuchová, na rozdíl od dalších dílů jeho nejednoznačnost a nepředvídatelnost a překvapivé použití živého (sic!) netopýra a jeho velmi povedená (na české a seriálové poměry k tomu) proměna v lidského upíra.
Řekne-li se upír v českém filmu, asi většinu (rozhodně nás dříve narozených) napadne dnes již klasika Juraje Herze „Upír z Feratu“ (1981). Adaptace komediálně-hororové povídky Josefa Nesvadby „Upír LTD“, je považována za první čistý československý horor. Příběh vypráví o dr. Markovi (Jiří Menzel), který odhalí smrtonosné tajemství závodního auta značky Ferat, které jezdí na lidskou krev. Lehká erotika a kýble krve ve své době poskytovali filmu punc neobyčejného krváku. A to i navzdory faktu, že tehdejší cenzura ve dvou vlnách, nejprve ze scénáře, poté z již natočeného materiálu, pěknou řádku drastických scén vystříhala (až tak, že to jde vidět). Pár jich však zůstalo a pamětníci jistě rádi zavzpomínají na nepříjemné pocity při scéně, kdy auto požírá Menzelovi ruku, nebo kdy Menzelovi v kostele dělá společnost mrtvola v rakvi. Z dnešního pohledu zcela jistě zbytečně podceňované dílo.
V pro mě nepochopitelně hodně ceněném „Krysaři“ se Jiří Barta o horor otřel jen letmo. O dva roky později se s žánrem střetl čelním nárazem v krátkometrážní černo-barevně-bílé grotesce „Poslední lup“ (1987). Výrazně výtvarně excentricky a experimentálně pojatý příběh vypráví o nenasytném lupiči, jehož touha po zlatě a bohatství zavede do světa iluzí a klamů. Po jeho vloupání do staré hrobky narazí na podivné duchařsky éterické a upírsky realistické existence, které jej opijí a následně… Atmosféru kromě minimalistické, přesto až hračičkovsky barevné stylizace a příhodných hereckých výkonů dovytváří hudební doprovod Michaela Kocába.
Shodněme se na tom, že se nebudeme babrat v nepodstatných detailech. Jakubiskův koprodukční pohádkově romantický komediální seriál „Teta“ (1987) je vlastně hlavně slovenský (a koprodukčně ještě francouzský, západoněmecký a rakouský), ale vznikl ještě v dobách Československa, takže sem tak trochu patří (i pro tu záplavu českých herců). On to vlastně není ani hororový seriál, ale objevuje se v něm v hlavních rolích spousta klasických hororových postav a monster včetně samotného hraběte Draculy ve skvělém podání hororového matadora Ferdyho Maine (např.“ Dance of the Vampires“ (1967), „Frightmare“ (1983), „Howling II: Stirba – Werewolf Bitch“ (1985) nebo „Warlock: The Armageddon“ (1993)). U příběhu frankensteinova monstra Alberta zamilovaného do dcery místní lékárnice rozhodně doporučujeme upřednostnit slovenskojazyčnou verzi.
Romantický příběh mladého anglického šlechtice Richarda Bancrofta, jenž se svým strýcem Archibaldem zavítá do Prahy a takřka okamžitě se zamiluje do krásné a tajemné dívky, nazvaný „Svatba upírů“ (1993), chtěl Jaroslav Soukup natočit již koncem osmdesátých let 20. století. Povedlo se mu to (možná ke škodě filmu samotného) ale až o pár let později. Jak už to v podobných příbězích bývá, tajemná Olivie s sebou nese nejeden problém Šlechtická společnost, v níž se pohybuje, totiž ve dne spí a v noci vysává krev nevinným obětem. Utužující se vztah a silný cit, narůstající mezi mladou dvojicí každým okamžikem, který společně stráví, se navíc nijak nelíbí dívčině průvodci, hraběti Kronbergovi. Plusem filmu nesporně je jeho historický (až gotický) nádech, který upírskému žánru sedí nejlépe a ve své době mu ještě panoval, a samozřejmě rozsáhlá plejáda českých hereckých es a překvapivě výborná Iveta Bartošová v jedné z hlavních rolí.
Jak již bylo zmíněno, posunutí natáčení je možná ke škodě samotného filmu, obzvláště ve spojení s jeho režisérem, ten se totiž právě v době, kdy byl film natočen, etabloval hlavně jako tvůrce mainstreamových komedií pro mládež o mládeži (pokračování „Discopříběhu“ a „Kamaráda do deště“) a ještě později naprosto (spíše v tom negativnějším smyslu) ujetých komedií o Majoru Maisnerovi. Má ale na kontě i výborné drama „Pěsti ve tmě“. Tohle všechno může na „Svatbu upírů“ zbytečně házet špatný stín, ale ruku na srdce, kdo kdy u nás svůj film věnoval v podstatě žánrovému klasikovi a velikánu Sheridanu le Fanu? A pak svůj film, i přes nutně mainstreamové pozlátko, vcelku vkusně udržel v žánrových pravidlech a odkázal na gotického upírského ducha? A i přes veškerá negativa jakéhokoliv vlasteneckého pohnutí, v záplavě filmů o kung-fu upírech s neujasněnou (nebo nejasnou) sexualitou ze zámoří, prakticky čistě regionální atmosféra musí film alespoň trošku pozvednout. A činí tak.
Ve stejném roce, kdy šel do kin Soukupův film, se v knihkupectvích objevila útlá sbírka hororových a mysteriózních povídek jinak převážně detektivního a sci-fi autora Lubomíra Macháčka „Upíří tanec“. A v ní, kromě titulní povídky o mladé dívce z dětského domova, která však je z hlediska umísťování do pěstounských a náhradních rodin velmi problematická, je ještě povídka „Noční ptáci“. Ta naopak vypráví o panu Kobylkovi, který si myslí, že jeho žena je upírka a pošle ji za doktorem Vogelem, který prý má v podobných věcech zkušenosti. „Upíří tanec“ má zajímavé pozadí, „Noční ptáci“ jsou mile všední.
Třináctiminutový amatérský kraťas Martina Doležala „Pro kapku krve!“ (2001) vypráví zdánlivě klasický příběh dvou ztracených lidí, starého hradu a jednoho upíra. Ovšem nejen sovy, ale i lidi nejsou tím, čím se zdají být. Až do morku nemrtvých upírských kostí amatérský film není zrovna nějakým obohacením, dnes už jeho hlavní devizou může být hlavně možnost vysledovat a zjistit, zda a kam se za těch 14 let česká amatérská hororová tvorba pohnula. Může pobavit obutí upíra, rozhodně ale zklame to, co s onou ústřední postavou udělá scénárista, samotný její představitel a hlavně režisér, který to všechno dopustí.
Do vod svým způsobem akční badass fantasy vstoupila v roce 2005 Petra Neomillnerová, když na světlo světa (a to doslova) v románu „Sladká jak krev“ přivedla svou superdrsnou upíří hrdinku s typicky pražským jménem Tina Salo. Ta se sice na slunečním světle netřpytí, ale může se v něm vesele pohybovat, kopulovat, zabíjet, klít a cpát se jídlem. A má taky úkol, v atmosféře blížícího se střetu upírských konzerv a rebelů, vystopovat sériového vraha.
I díky Tině se Neomillnerová vyšvihla tam, kde dnes je a asi nikoho nepřekvapí, že se Tininy osudy dočkaly dosud celkem pěti pokračování: „Doušek věčnosti“ (2008), kde se ke slovu dostanou, samozřejmě, i vlkodlaci, „Past na medvěda“ (2008), kde děj přesídlí do Polska, „Smrt u archanděla“ (2010), „Vlci Sudet“ (2010) s přesunem na Šumavu a sibiřský „Tanec s carevnou“ (2013) odehrávající se za polárním kruhem. A jste-li zarytější fanoušci Tiny a Petry než já (což není zase tak obtížné) neunikly vám určitě ani zvěsti o filmové adaptaci.
Podstatně hůř je na tom román tehdy teprve šestnáctileté upírské fanynky Marie Naidrové „Černá kočka a bílý vlk“ (2006). Zavede nás do města, kde v hotelu nevítá vrátný, ale upíři, do města, které v noci ochraňuje podivný muž s vlčíma očima, do města, kde sídlí bohatý padouch, provádějící genetické pokusy. Prostě snad až klasická mladická fanynkovská záležitost plná krásných upírů, vlkodlaků, hrdinské akce, postav se jmény Bílý Vlk, Zelená Ještěrka, Felix, Deimon, Čameleon a nebo Viliam (a to pozor, nejde o překlep, opravdu se píše s jednoduchým V a jedním L), kostrbaté formy a idealistického fantastična. Ono, při vší úctě, již první věta věnování hovoří sama za sebe. Román však určitě něco zanechá, byť jen otázku, kolikrát se k němu autorka vrací dnes.
V roce 2011 navázal brněnský režisér Albert Loprais na svou krátkometrážní prvotinu o podivuhodných osudech pana Josefa a tentokrát v „Podivném příběhu pana Josefa 2“ tuto veskrze svéráznou, milou a (opravdu) okouzlující postavu nechal poslat na odběr krve (do zubařské ordinace!). A jak již ze zařazení do tohoto článku vyplývá, nebude to jen tak obyčejná ordinace. Ono vlastně, jak dokazuje jiný brněnský krátkometrážní snímek „Brněnský masakr zubařskou vrtačkou“, v Brně asi normální, lidskému pacientovi bezpečné, ordinace neexistují. Ale zpět k panu Josefovi. Krátké, komické, v jistém ohledu (sestřička?) potěšující, jednoduché, prosté, amatérské. Ale zábavné. Třeba v tom, že závěrečné titulky s ukázkami z natáčení a nepovedenými záběry, jsou stejně dlouhé, jako příběh sám.
A pak je tu také, a na něj rozhodně nesmíme zapomenout, „Malý televizní kabaret“ a nesmrtelná scénka, v níž dva upíři v podání Pavla Zedníčka, a tuším Pepy Dvořáka, zevlují před oknem hlavní hrdinky a neustále se jí ptají, jestli má česnek. A MTK to také zakončíme: „ Tak čau a někdy zase všichni, sejdeme se jako obvykle.“