Jeníček dýchal přerývaně, oko nalepené na klíčové dírce, ruka v kalhotách. Obraz, který poskytovalo jeho soukromé klíčové kino, se mu tuze líbil. Mladá vnadná macecha si právě sundávala noční košili. Už jen pár centimetrů látky a Jeníček znovu spatří – v nádherné mihotavé a trochu tajemné záři petrolejek – ta nádherná pevná mladá prsa s malými vztyčenými bradavkami. Umělecké dílo výrazně kazil jeho otec – upocený, chlupatý, plešatý a tlustý dřevorubec. Funěl jak divoká svině a snažil se ze sebe dostat tělními tekutinami přilepené oblečení.
Proč si vybrala právě jeho? napadlo Jeníčka. Vzápětí ho myšlenky přešly, protože spatřil její upravený klín a krev se nahrnula jinam. Otec se mezitím vysoukal z bot a už měl na sobě jen roky neprané podvlíkačky. Macecha k němu přistoupila a vášnivě ho políbila, ale těsně předtím, než zavřela oči… Ne, to se Jeníčkovi zdálo. Určitě nemrkla směrem ke klíčové dírce.
Bohové, to je ubožák! řval v hlavě Jeníčkovi hlas. On sám už byl skoro hotový. Jeho otec? Ne! Ten starej impotent seděl na okraji postele a vzdychal, i když měl vedle sebe to nejlepší tělo, jaké kdy kdo mohl vidět. Dostat se tak do rukou Jeníčkovi, sáhl by jí na prsa a… projel jím záchvěv.
„Co je?“ zeptala se medovým hláskem macecha a objala tukovými záhyby obalený krk svého manžela.
„Já nemůžu!“ supěl otec.
To máš tedy blbý, uchechtl se v duchu šmírák.
„Vždyť to nevadí,“ políbila ho, „jsi ve stresu. Zkusíme to zase zítra, hm?“
„To není stres!“ zakvílel otec.
„Tak co? Snad… snad nejsem moc ošklivá?“ Psím pohledem si zkontrolovala své bezchybné tělo. Jeníček ho kontroloval s ní. Ve svém kalhotovém díle se dostal do bodu, z něhož není návratu.
„Nemůžu, když se na mě někdo kouká!“ zařval otec.
„Jsme tu jen sami dva!“ uklidňovala ho macecha.
„Zas…“ prskal, „zase ten šmírák, určitě se na nás dívá, vím to!“
„Děti už spí, uvolni se,“ konejšila ho.
„Nespí,“ od úst mu odletovaly chuchvalce slin. „Dívá se, dívá se i teď, dělá ze mě impotenta v mojí vlastní chalupě!“
Macecha seskočila z postele, políbila otce na čelo a začala přecházet po místnosti. Její dokonalé křivky se tajemně vlnily. Jeníček se vystříkal. Přímo na dveře.
Ozvaly se kroky. Po chodbě si to štrádovala Mařenka (díky dřevákům zněla jak poník), v jedné ruce petrolejka, v druhé dívčí časopis, do něhož civěla.
„Hej, brácho, radši bys hnusnou, ale chytrou holku, nebo krásnou, ale blb-“ zvedla oči a spatřila celou scénu: Jeníčka s kalhotami u kolen a vadnoucím ptákem v ruce. „Ty prase!“ vyvřískla.
Dveře do ložnice rodičů se rozletěly. Stál v nich otec (naštěstí už si zase navlékl své podvlíkačky) a lomcoval jím vztek.
„Šmíráku, malej, zakrslej, zasranej!“ Mlaskla facka; druhou chytil Jeníček o zem.
„Tati!“ vyděsila se Mařenka.
„Ty mě taky šmíruješ?!“ otec neviděl, neslyšel, zuřil.
„Co se děje?“ objevila se za ním – stále nahá – macecha. I přes mohutnou siluetu otcova těla viděl Jeníček dost na to, aby si mohl říct: „I když mě teď otec umlátí, stálo to za to.“ Nahlas ovšem neříkal nic a vychutnával si pohled na macechu.
„Ten parchant nás šmíroval a honil si u toho až vohodil dveře!“ referoval otec, jenž si konečně prohlédl škody v celém rozsahu. Macecha se přesunula a předklonila, aby se podívala na to, co udělal Jeníček s dveřmi. Jeníčkovi se pak naskytl nejlepší pohled v jeho krátkém životě – a to jen pár desítek centimetrů od jeho obličeje.
„Vem si něco na sebe!“ přikázal otec sprškou slin, jakmile si uvědomil, že je jeho žena stále nahá. Macecha – k Jeníčkovým chmurám – poslechla.
„A vy dva… S váma si to vyřídím, vy hajzlíci! Živim vás, šatim vás a vy mě ani zašoustat nenecháte!“ zabouchl jim dveře před nosem.
„To se ti fakt povedlo, brácha!“ pronesla naštvaně Mařenka. Zpoza dveří se ozývaly zvuky zběsilého oblékání. Otec vyšel: „Máte minutu! Oblečte se a něco si sbalte. Pak vyrážíme!“
*
Noční les vůbec není tichý, jak se člověku snaží namluvit pohádky. Naopak! Většina lesních obyvatel se probouzí až se soumrakem. Otec ale supěl v býčím stylu, takže sourozenci neslyšeli praskání větviček, šustění křídel, smrtelné skřeky kořisti, ani spokojené rytí divokých prasat.
„Tati!“
„Co je?“
„Já už zase musim,“ zaúpěl Jeníček.
„Tak dělej!“
Jeníček odběhl k nedalekému stromu. Zvuky nočního lesa a otcovo chroptivé dýchání prořízly řízné salvy živočišného původu.
„Fuj, to je smrad, co zas kde sežral?!“
Mařenka rezignovaně pokrčila rameny a zachovávala si svou dívčí puberťáckou naštvanost – ona přeci nic neudělala, ne?
„Můžem,“ zahlaholil vracející se Jeníček.
Putovali dál.
„Tady to je dobrý,“ zhodnotil lokalitu otec.
„Na co?“ zeptal se Jeníček. „To tady máme zůstat do rána a pak přijít domů? Za trest budeme bez postelí?“
Otec se škaredě usmál. „Ne, honibrku, domů už se nevrátíte!“ Bleskově shodil své dvě děti do nenápadné strže, k níž byly otočeny zády.
Jeníček s Mařenkou padali, kutáleli se, čnící kořeny jim trhaly kůži, kmeny stromů drtily žebra a vyrážely dech. Pád skončil.
*
Jeníček pomalu otevřel oči a pohnul se. Zakřupalo suché listí a přihlásila se bolest z nesčetných poranění. Překulil se na levý bok a pokusil se vstát. Těžce se mu dýchalo. Se zaúpěním se zvedl a znovu spadl do listí – vyvrknutý kotník. Zaklel a doplazil se k příhodné sukovici, s jejíž oporou vstal. Pečlivě se rozhlédl a konečně našel Mařenku. Opřen o svou provizorní hůl se k ní dobelhal a probudil ji. Neměla žádné vážnější poranění. Šouravě – a nazdařbůh – vykročili.
Štěstí se na ně usmálo – ani ne za půl hodiny zahlédli podivné stavení. Z úzkého komína stoupaly vábivé výpary. Jeníček začichal. „Perník,“ určil znalecky. Zrychlili, chtěli být – od drogového doupěte v zanedbané chatičce s vymlácenými okny a oprýskaným nátěrem – co nejdál.
Za další půlhodinu Jeníček začichal znovu: „Perník.“ A pak ji uviděli! Nádherná chaloupka natřená veselými barvami – až z toho oči přecházely – malebně skrytá ve smrčině pod pískovcovým masivem.
„Skoro jako u tety v Klokočí,“ poznamenal Jeníček.
Stanuli na prahu a zaklepali. Otevřela jim přívětivá babička s bílými vlasy a kostičkovanou zástěrou: „Jémináčku! Děti, kde jste se tu vzaly?“ spráskla ruce. „Vy vypadáte! Pojďte dovnitř, udělám vám kakao a přinesu něco k zakousnutí. Peču perník do soutěže časopisu Babica, to si pochutnáte! Na tu nohu se ti hned podívám, chlapečku, neboj se. Všechno bude dobré. A jak se vlastně jmenujete?“
Babička – Jaguška se jmenovala – se o ně postarala. Vyčistila a obvázala rány, nakrmila jejich kručící žaludky a nakonec je uložila do postelí s prachovým peřím.
*
Chtělo by to ženskou a byl by to ráj na zemi, přemýšlel Jeníček. Už několik týdnů si vegetili v Jaguščině chaloupce. I kotník už se mu takřka zahojil – to ovšem zamlčel, aby mohl celé dny ležet a krmit se Jaguščiným pečením.
„Jenánečku, dáš si ještě trochu bábovky s mlíčkem?“ optala se ho sladce babička a bez čekání na odpověď mu na zdobený porcelánový talířek ukrojila další plátky bábovky a do prázdného hrnku dolila mléko.
„Už to nežer, brácho, budeš tlustej,“ zpražila ho Mařenka a dál se nimrala ve své porci.
„Ale co to povídáš, Maruško! To není tloušťka, to jsou svaly!“ brebentila dál Jaguška.
„Jo,“ vyprskl Jeníček drobky, „svaly!“ Pokračoval v krmení.
Mařence přišla Jaguščina chaloupka vhod. Aspoň ze začátku – teď ji vyloženě štvala. Na nákupech už nebyla pěkně dlouho, kamarádky také neviděla a – to si Mařenka nechtěla přiznat – štvalo ji, jak moc si Jagušku bratr oblíbil. Jedinou akcí se stalo sbírání dřeva na zátop v Jaguščině peci, ale to jí nebavilo a – to hlavně – bylo tuze nespravedlivé, protože její bratr – to prase vyžraný – simuloval bolest kotníku, i když už byl v pořádku, a tak to připadlo vždy na ni.
Jeníček ležel v posteli a dojídal pekáč buchet – Jaguška by ho nenechala usnout hladového. Mařenka koukala do stropu a přemýšlela. Dokud tu budou trčet, nic z jejího starého života se nevrátí. Musí se dostat zpátky do civilizace. Ale jak přesvědčit Jeníčka, aby se zvedl a odkulil jinam? Jasně, mohla ho tu nechat, ale cítila se za bratra vnitřně zodpovědná – nemohla mu dovolit, aby se prožral až k infarktu.
Ne, to si jen namlouváš, konverzovala sama se sebou. Nechceš, aby ti tvého brášku ukradla nějaká jiná. Mařenko, ty jsi totiž pěkně žárlivá. O žádný infarkt tu nejde, Mařenko, ty chceš Jeníčka jen pro sebe.
Rozhodnutí přišlo náhle. Spokojeně usnula.
Ráno se Mařenka vydala na dřevo. Místo chrastí a větví věnovala pozornost bylinám. Kamarádka Růženka jí – pro všechny případy, neboť s tím měla neblahé zkušenosti – naučila rozpoznávat vůni flunitrazepamínovníku – poměrně hojné byliny, již někteří chlapci dávali dívkám do pití, aby je uspali a následně… Našla silnou a zdravou rostlinku. Se zadostiučiněním ji utrhla a schovala v záhybech oblečení. Otočila se a sbírala dřevo.
*
Přimíchat bylinu Jeníčkovi do pití bylo až dětsky snadné. Navíc měla Mařenka pocit, že by ji při své pažravosti zkonzumoval i bez nějakého tajného pašování. Stačilo by ji dát na talířek a počkat, až ji Jeníček zpracuje.
Bratr usnul jak zabitý a hlasitě chrápal. Snadnější část plánu hotova. Následovala složitější.
Jaguška nespala. Seděla v kuchyňce u stolu a hloubala ve staré knize receptů: „S tímhle už musím vyhrát první cenu,“ brumlala si pro sebe. Zaslechla kovové cvaknutí.
„Ááááá, Mařenko, konečně jsi dostala rozum a jdeš si ukrojit koláček na dobrou noc? No, stojí na plotně, pod tou utěr-“ zarazila se. „Ma-Mařenko!“
Noc proťal strašlivý a bolestivý výkřik. Jeníček dál chrápal a Mařenku čekala noc plná řezání a porcování.
*
„Vzbuď se,“ kopla do bráchy.
Jeníček otevřel oči. Mařenka vypadala děsivě – bledá s kruhy pod očima. Chtěl se jí zeptat, co se děje, ale ucítil lahodnou vůni. Začichal. „Co to je?“
„Pečené maso. Podle Jaguščina receptu,“ dodala po chvíli.
Jeníček vyskočil z postele a zasedl ke stolu.
„Hmm,“ okusil. „Lahodné! A ta omáčka! Nádherně dochucená,“ mlaskl. „Úplně v tom cítím Jaguščin rukopis!“ rozplýval se dál nad žvancem. Zarazil se: „Kde je Jaguška?“
„Musela odjet… náhle. Za sestrou.“
Jeníček svraštil obočí. „Neříkala, že má sestru… a… a proč vůbec odjela? Jak by se tady – v hlubokém lese – mohla dozvědět, že má někam odjet?“ začal pofňukávat. „Já chci Jagušku!“
„Ta tu není!“ zakřičela na něj Mařenka.
„A kdy se vrátí?“
„Nikdy!“ vybuchla Mařenka.
„Co?“
„Mu-musela,“ Jeníčkova sestra se snažila ovládnout svůj hlas, „musela odjet na dlouhou dobu. Nechala nám tu maso… na oběd… po něm máme vyrazit zpátky domů a-“
„Tady je doma!“ řekl Jeníček.
Cukla sebou. Samozřejmost jeho prohlášení ji šokovala. Musela ho dostat pryč stůj co stůj. Ano, měli by teď domek jen pro sebe, ale Mařenka by nevydržela věčné dotazy na téma „Kdy se vrátí Jaguška?“. Všechno by mu jí tu připomínalo.
„To teda není!“ natáhla se přes stůl a čapla Jeníčka za límec. „Doma je jinde! Rozumíš? Jinde!“
Jeníček se – celý polekaný – stáhl.
*
Sbalili pár užitečných věcí a vyrazili na cestu. Drogové doupě působilo mrtvě – to jim nevadilo. Už jen jeho přítomnost jim napověděla, že jdou správně. Pracně se škrábali do svahu, z něhož je jejich otec před časem – Mařence se to zdálo jako věčnost – shodil.
Stanuli na vrcholu, slunce se přehouplo k západu.
„Tak… co teď?“ nadhodil Jeníček.
„Vrátíme se domů.“
„K otci? Tentokrát už nás zabije, aby měl jistotu!“ zakňoural Jeníček.
Mařenka významně potěžkala Jaguščinu sekeru.
Cestu našli snadno – i po týdnech Jeníčkův průjmový produkt lákal hejna hmyzu v nemalých počtech. Mohli jít se zavázanýma očima – bzukot by je spolehlivě dovedl zpět k jejich domovu.
*
Padla noc.
„Svítí se,“ pošeptal Jeníček Mařence a seskočil z větve. Po špičkách se kradli blíž a blíž ke stavení. Oknem nahlédli do ložnice rodičů. Macecha se doslova ztrácela pod masou těla jejich otce. Jeníčkovi cosi přeskočilo v hlavě. Nesmí nechat tu hroudu sádla, aby – žel, zřejmě znovu – zprznil tak překrásnou ženu. Vší silou zabušil na okno a rozběhl se k domovním dveřím. Mařenka se někam vytratila.
Ženský, uplivl si Jeníček, když jde do tuhého, vždy se ztratí… kvočny zbabělý.
Hrdě se postavil před dveře, připraven snést jakoukoli ránu, jakoukoli nepřízeň osudu, jakýkoli trest, co si pro něj otec nachystá. Šramot mu prozradil, že okamžik pravdy se blíží. Dveře se otevřely a stanul v nich otec s petrolejkou v ruce.
„Ty?!“ zařval nevěřícně otec, ochromen šokem z nenadálého shledání.
„Tati,“ polkl Jeníček. Pobláznění z něj vyprchalo. Uvědomil si bláhovost svého rytířského nápadu.
„Je-“ dál se otec nedostal. Jakýsi neposedný stínový rarach mu z boku zarazil sekeru do lebky. Otec zalapal po dechu jak ryba na suchu, upustil petrolejku. Ta se rozbila a vyšlehly plameny. Otec hleděl do tváře své dcery a svého vraha v jedné osobě. „Co?“ nechápavě zašeptal a složil se na plameny, čímž je zadusil. Tvář Mařenky opět zmizela ve stínu.
Ženský výkřik. Macecha – nahá – vyběhla ven. V chabém světle, jehož zdroj se nacházel někde za otevřenými dveřmi, těkala pohledem z mrtvého manžela na Jeníčka a zpět. Potom překročila tělo svého muže a objala Jeníčka, který nechápal už vůbec nic. Počala ho líbat po čele a tvářích: „Jeníčku! Já jsem tak ráda, že ses vrátil!“ Stiskla ho pevněji a Jeníček zřetelně cítil její prsa. „Od začátku jsem chtěla jen a jen tebe, ale jak by to vypadalo, kdybych si vzala kluka o dvanáct let mladšího? Proto jsem se vdala za tvého otce. Ale pokaždé, když jsem byla s ním… myslela jsem na tebe! Doufala, ach, jak jsem doufala, že přijde tento den! Že ta upocená hrouda,“ uplivla si na nebožtíkovo tělo, „zkape a já tě budu mít jen pro sebe. Pojď, Jeníčku, pojď se mnou do ložnice… chci tě!“ Vzala ho za ruku a nekompromisně ho táhla na lože. „Jů, ty máš větší svaly!“ obdivovala ho.
„Svaly… pche !“ Mařenka slyšela vrzání postele a slastné výkřiky souložníků. Sedla si na schody a zadívala se na mrtvého otce: „Víš tati,“ pronesla, „tebe mi občas bude trochu líto, ale neměl jsi nás shodit z toho srázu. A už vůbec jsi neměl vztáhnout ruku na Jeníčka. Ne, nic neříkej, viděla jsem ti to na očích, jak jsi před chvilkou stál na těch schodech… chtěl jsi ho uhodit. A to jsem ti nemohla dovolit. Ale co,“ zarazila se, protože macecha buď dosáhla orgasmu, nebo to jen hrála, aby Jeníčkovi zvedla sebevědomí. Pořád dokola řvala. „Ano, ano, ano!“ dokvílela. Mařenka se vrátila na místo, kde skončila: „Ale co s ní?“ zamyslela se nahlas. „A co s tebou? Nu, tebe hodím do stejné strže jako maminku před několika lety. Nekoukej se tak na mě,“ obhajovala se před vytřeštěným skelným pohledem. „Jeníček se na ní nezdravě upnul… a tys byl vždycky blbej a uvěřils té báchorce o hladové vlčí smečce, i když tu vlci už padesát let nežijí…Tak pojď,“ vstala ze schodů a táhla otce za ruku, „půjdeme za maminkou.“
*
Jeníček vstal z manželské postele. Včera usnul nějak brzy, to si pamatoval, a navíc mu to prozradilo netypicky suché prostěradlo. Vstal, protáhl se. V nose ho pošimrala vůně pečeného masa. S očima plnýma ospalků vešel do kuchyně. Na stole se skvěla skvostná pečínka. Mařenka už jedla.
„Hmm, to voní!“ zamumlal. Zasedl k jídlu. Vychutnával si každičký kousek toho božského pokrmu. „Vynikající! Skvělé!“ nešetřil chválou. „Mohl bych si přidat?“ Mařenka mu s úsměvem naložila další porci.
Jeníček – za pomoci chlebové kůrky – vypucoval talíř do čista. Zarazil se: „Kde je Jolene?“
„Macecha? Odjela k sestře… na dlouho. Ale nechala ti tu to maso!“
