Jennifer McMahon: Zimní lidé
The Winter People
Vydalo nakladatelství Omega, 2017, 399 Kč
Člověk by neměl věřit popiskům, které jsou na knize. „Zimní lidé“ se totiž tváří jako zajímavý duchařský příběh. A proč ne, v dnešní době duchařské příběhy letí, tak proč nedoufat, že i moderní autorka dokázala napsat něco, co by se dalo označit za „gotický román“. Anebo skutečně za onu duchařinu. Jenže tohle s knihou „Zimní lidé“ prostě nedostanete. Čeká vás příběh několika žen, který se snaží být chytře provázaný, ale ve skutečnosti je to jen autorčina vypravěčská slátanina.
Máme zde dvě roviny. Tou první je příběh Sara (v knize je označena jako Sára, což nechápu, jiná jména překládána ani upravována na česká nejsou), která žila na počátku 20. století a zanechala po sobě deník, který vydala její neteř. K deníku se pak dostávají i Ruthie se svou malou sestrou Fawn a také Katherine – proč to není Kateřina? – které si v něm čtou a samy řeší vlastní problémy. Ty žijí v současnosti. Sestrám se ztratila matka, prostě zmizela Katharine zase chce zjistit, proč ji manžel před smrtí vzal. A v rádoby chytrém provázání se autorka pokouší propojit osudy všech zmíněných žen.
Autorka si řekla, že deníková forma je dobrý nápad, a tak deníky psala vzletným a relativně bohatým jazykem. Co na tom, že žena, která měla údajně deníky psát, přišla o svou dceru, podle všeho na tom byla psychicky špatně. Očividně byla schopná zasednout k deníku a bohatě všechno popsat, používat dlouhé věty, vybavit si každou větu, kterou někdo řekl. Ne, ani trochu to nefunguje, ale to je autorce jedno, protože ona chce přece vyprávět silný emotivní příběh a to je důležitější. Co nějak víc zvolenou formu promýšlet...
Dalším problémem knihy „Zimní lidé“ je skutečnost, že sice čtete o třech ženských postavách, z toho jedna žije na počátku jiného století, u všech budete mít pocit, že jsou jejich osudy stejné. Každé musel v rodině někdo umřít. Jak kdyby nešlo jinak dobrou postavu napsat. Co na tom, že se pak od sebe v podstatě neliší, že ani jedna postava nemá pořádnou hloubku, hlavně, že to bude rozervané ženské hrdinky, které se budou snažit odhalit pravdu za každou cenu.
Na románu je strašně moc vidět, jak autorce nešlo o to, aby napsala dobrý příběh, ale aby napsala něco co bude splňovat počet stran. Některé scény šustí papírem a jen se zbytečně oddaluje jejich vyvrcholení, prostě jen proto, aby se zabralo více stránek. Napětí to ve mně ale nevyvolalo. Jedna z postav se snaží odhalit totožnost jiné, konkrétně Alice, ale nikdo ve městě ji nezná. To fakt nikdo nebude znát ženskou, která bydlí u Ďáblova pařátu?! Ale no tak, to zní fakt divně, tohle se neodehrává ve velkoměstě.
Celkově je kniha koncipována jako detektivní příběh, ale jednotlivá zjištění jsou odhalována tak banálními a tristními způsoby, až si říkáte, proč autorka nezvolila jinou formu. Nemluvě o tom, že místo toho, aby čtenáře sem tam rovnou hodila přímo do dění, trochu ho potrápila, vše se dovídáme jen vyprávěním prostřednictví postav, což prostě tak dynamické není. Je to nezáživné. Nemluvě o tom, že něco si třeba vyslechneme i dvakrát. Například Sářinu smrt. Další ukázka toho, jak je vše natahováno. A také ukázka toho, jak to autorka prostě odflákla. A taky by mohly postavit jíst něco jiného než dušené hovězí.
Jennifer MacMahon mě svou knihou „Zimní lidé“ nepřesvědčila o tom, že je schopná napsat dobrý horor, vlastně mě ani nepřesvědčila o tom, že je dobrou autorkou. Tohle je řemeslnice, která dovede skládat slova za sebe, ale většina těch slov jsou jen výplně. Jsou to slova, která mají příběh natáhnout, aby mohla nakladateli odevzdat kompletní knihu. A nakladatel to vydá, protože to má náznak něčeho, co by i mohla být duchařina. Provázání ale nefunguje, motivace postav jsou špatně napsané, postavy samy o sobě nemají hloubku, jsou zaměnitelné, což je u ženy, která píše ženské postavy, tragické. Kniha „Zimní lidé“ je čistý kalkul, kde ale ani samotné literární řemeslo není dobře zvládnuto.
Hodnocení: 20 %
