Jenny Nowak: Nemrtvý
Vydalo nakladatelství Mht, 1994, 184 Kč
Jenny Nowak knihou „Dračí krev“ (1995) začala působivou Transylvánskou ságu o hraběti Draculovi. Každý o slavném a krvavém vladaři četl, viděl o něm filmy nebo o něm alespoň slyšel, ale málokteré dílo se vymyká představě Brama Stokera, takže se čtenář či divák setkává v různých variacích stále s tím samým. Co víc, téměř nikde se neshledáme s představou o dětství a životě vampýrské ikony. A právě této tématice se věnuje knižní série Jenny Nowak, což ji posunuje do sféry originální upírské literatury. První knihou příběhu byla „Dračí krev“, střed ságy tvoří zatím dalších pět knih („Trůn pro mrtvého“ (2000), „Stín anděla“ (1997) apod., v těchto dnech navíc vychází Jenny Nowak nový přírůstek, a to „Komnata bez oken“ (2012)) a poslední dílem řady je „Nemrtvý“. Ačkoli je posloupnost příběhu téměř opačná od času napsání knih a může se zdát, že je pořadí matoucí, je tomu právě naopak. Jenny Nowak má svého Draculu výtečně promyšleného, a přestože „Nemrtvý“ ságu uzavírá, může být i skvělým vstupním obrazem. Alespoň v mém případě to tak bylo.
Vzhledem k tomu, že je „Nemrtvý“ zatím posledním dílem skládačky o Draculovi, děj se odehrává v devatenáctém a dvacátém století. A opět zde hlavní roli hrají ženy, především ty osudové. K upírské tématice láska a emoce zkrátka patří, je to paradoxní záležitost, vzhledem k tomu, jací netvoři upíři jsou/mohou být/měli by být, ale právě popírání jejich zcela zjevných citů je součást novodobé charakteristiky upíra. Čili to, že se „Nemrtvý“ točí hlavně kolem lásky, není překvapení. Doba, kdy byl Bela z rodu Draculů slavným vojevůdcem, už dávno uplynula a do politiky dvacátého století se evidentně plést nechce. O to zajímavější je cesta, kam ho autorka nasměrovala. Herectví. Zdá se vám to šílené? Možná trochu, ale kuriózně to vše do sebe v onom fikčním světě Draculy zapadá. A má-li někdo velkou fantazii, může tento nápad brát jako konspirační teorii. Rozhodně by nebyl asi první. A o jakém že nápadu to tu mluvíme? Dámy a pánové, Vlad, Bela či Dracula, chcete-li, je "Bela Lugosi"! Pod lampou je největší tma, řekla si nejspíš autorka, a jak může upír nejlépe přežít mezi lidmi? Když hraje upíra. Nemusí se maskovat, může se chovat podivně a když na jeho šatech najdou kapky krve? Odpovědi jsou ve scénáři. A přesto, že tato role nutí k úsměvu, autorce se povedlo napsat dramatické a kvalitní dílo o tom, jak se nemrtví mohou vypořádat s věčností. A jak jí proplouvají, jak vzpomínají na lidi, kteří pro ně kdysi bývali důležití, jak poznávají nové lásky a jak vědí, že přes všechnu snahu zůstanou sami. Smutné? Ano. Ale to k upírům také patří.
Žádnému fanouškovi Draculy by Transylvánská sága neměla ujít, už jen proto, že je autorka Češka. Jde o originální zpracování draculovské látky, kde nechybí bezchybná historie, akce, melancholie a hlavně ona slavná hybatelka dějinami – láska. Otázka do pranice je, kdy se to stalo? Kdy se upírům přisoudil takový cit? Protože Dracula Brama Stokera připomíná spíše zakrslého supa, pro něhož je žena pouhým pohárem vína. Anebo chutným gulášem. Asi postmoderní nutnost. Láska musí být všude. Ostatně, brzy do kin dorazí film o tom, že i zombie se může zamilovat. Ale o tom zase někdy jindy…