Kaijuto no kessen: Gojira no musuko
Japonsko, 1967, 86 minut
Režie: Jun Fukuda
Scénář: Shin'ichi Sekizawa a Kazue Shiba
Hrají:
Tadao Takashima (Dr. Kusumi)
Akira Kubo (Goro Maki)
Bibari Maeda (Riko Matsumiya)
Akihiko Hirata (Fujisaki)
Zastávám názor, že čím je monster v kaiju filmu více, tím lepší to je. A hlavně pro diváka, který si může užít zajímavé souboje, ale případně i jenom to, jak jsou jednotlivá monstra navržena, jak vypadají, jak se na nich návrháři vyřádili a případně, jak je rozpohybovali. Do některých kostýmů můžete narvat člověka, ale jindy je potřeba být trochu vynalézavější a vrátit se k trikům bez kostýmů, k miniaturám a případně také k animatornice a loutkám.
Snímek „Kaijuto no kessen: Gojira no musuko“ je tak do značné míry splněným přáním. V mezinárodní distribuci byl film uváděn jako „Son of Godzilla“, takže vás napadne, jaké monstrum zde hlavně bude – a navíc bude mít dítě – ale ten anglický název rozhodně není docenění toho, co všechno se ve snímku objeví. Nakonec, on ani ten japonský název moc nedoceňuje, co všechno se ve filmu objeví. Japonský titul by se dal přeložit jako „Rozhodující souboj na ostrově monster: Syn Gojiry“.
Takže kromě toho, že se ve snímku objevuje Gojira, je tu i Minira (nebo také Minilla, pokud upřednostňujete anglické znění), což je malý potomek Gojiry. Je to prostě malý ještěr, který je na první pohled směšný, díky čemuž také část filmu získává komediální, rodinný nádech. Nemusíte se ale obávat, protože na souboje v tomto kaiju snímku samozřejmě dojde. Příčinou toho, proč se Minira vyklube z vejce, jsou obrovské kudlanky Kamacuras (v anglickém dabingu Gimantis).
Jakmile se Gojira telepaticky dozví, že její dítě je na světě a že je navíc ohrožováno nebezpečným, přerostlým hmyzem, nelení, a přes moře se dostává na ostrov, kde je potomek ohrožován. Mimo jiné tu je i lidská expedice, která ostrov zkoumá. Jenže aby toho nebezpečí nebylo málo, tak ostrov není ohrožován pouze kudlankami Kamacuras, ale také obrovským pavoukem Kumonga (v anglickém dabingu Spiga). Těch parádních soubojů si tak užijeme skutečně hodně. Navíc díky rodinnému poutu jsou zde i emoce, které vrcholí sněhovou scénou v závěru.
Ano, na snímek „Kaijuto no kessen: Gojira no musuko“ se dá dívat jako na naivní banalitu, protože nějaké roztomilé stvoření v kaiju filmech nemá místo. Jenže Fukuda ukázal, že to jde i s tou komediální rovinou, protože ten finální souboj, který je pořádně dlouhý, to nijak neohrozí. Lidé v kostýmech pořád nejsou ono, ale jsou zde i další triky a musím říct, že mi rozhodně nepřipadají špatné, naopak, nějaká snaha zde cítit je. Příběh je jednoduchý, ale celkově baví. Díky té komické rovině a rodinnému poutu je tu také lepší přístupnost pro širší publikum.
Hodnocení: 85 %
