Kniha bolesti
Vydalo nakladatelství Artis Omnis, 2013, 349 Kč
„Kniha bolesti“ od slovenského nakladatelství Artis Omnis se ke mně dostala spíše náhodou, za kterou velice děkuji Ivanovi. Trochu mě překvapilo, že sbírka, která vyšla na Slovensku, byla dávána dohromady slovenským autorem (Mark E. Pocha) a obsahuje docela dost slovenských povídek, byla nakonec vydána česky. Ale proč ne, o to jednodušší bude pro českého čtenáře její čtení. A „Kniha bolesti“ je docela slibný název. Jen bohužel nedošel naplnění.
Jiří W. Procházka: Až na věky
Minimalisticky popsaný proces mučení inkvizicí. Myslím, že povídka dovede zapůsobit, ale přiznám se, že ještě jedno opakování slova „bolest“ navíc a už bych asi další povídku s tím slovem nedal. Z mého pohledu na rozjezd fajn, Procházka rozhodně psát umí, ale určitě se nejedná o výjimečnou povídku, která by knihu otvírala.
Martin Moudrý: AI845CD62
Trochu mě zarazilo, že hne další povídkou v „Knize bolesti“ je filosofující sci-fi, ale už si pomalu začínám zvykat na to, že i v hororových sbírkách se sci-fi najde. Povídka v sobě má docela dost myšlenek, ale když jsem se dostal na konec, říkal jsem si, jestli to autor myslel vážně... Ten konec pro mě povídku degraduje.
Hanina Veselá: Tkáč
Takže už tu máme středověký horor, trochu ve stylu „Jáma a kyvadlo“, ale skoro bez děje, pak sci-fi a teď přišlo na řadu i fantasy. Sbírka začíná být s třetí povídkou vskutku multižánrová. Povídka „Tkáč“ je dobrá, má zajímavé obrazy a takový klasický Haninin snový styl, ale mám pocit, že některé scény jsou vzhledem k tomu, že se mělo jednat o povídku zkráceny, i když by mohly být delší. Tohle měl být román nebo minimálně novela, to by tomu slušelo více.
Dušan D. Fabian: Půjčené je lepší vrátit
A máme tu akční historickou povídku, která v sobě má nějaký ten fantastický prvek. Vůbec to není špatné, akční scény jsou skutečně povedené, ale tak nějak si říkám, kdy v téhle sbírce přijde zase jednou horor, který se více bude klonit k hororu jako takovému a ne k jinému žánru. Ale tohle je něco oddechového, co má dobrý rytmus a funguje to.
Milan Petrák: Melodie bolesti
Tak jo, stěžoval jsem si, že tu horor není, tak tu máme jeden skoro až poeovský, i když kombinovaný s celkem výraznou perverzí a krvavostí, jíž se Poe spíše vyhýbal. Je docela zajímavé, že z prvních pěti povídek zde není ani jedna, která by se odehrávala v současnosti, spíše se ohlíží do minulosti nebo do fantaskních světů. Že by skutečně bylo to propojení fantasy, sci-fi a hororu tak silné? Anebo jen tvůrci nechtějí psát horor ze současnosti bez fantaskních prvků?
Mark E. Pocha: Svézt
Je to celkem přímočaré, ale Mark E. Pocha zde ukazuje, že je schopen vybudovat velmi dobrou hororovou atmosféru. A na některé možná čeká i překvapení z toho, jak to dopadne. Mimochodem konečně povídka, z které jsem měl konečně pocit, že to je čistý horor, který je navíc ze současnosti.
Daniel Tučka: Vrátit zpět
Tak tohle je poeovská povídka se vším všudy, a to včetně jazyka. Jasně, oba, kdy se děj odehrává, je trochu jiná, pokud jsem to dobře pochopil, i když jistý si nejsem, ale jako kdyby povídku skutečně psal Poeův následovník. A přiznám se, za mě to nefunguje. Povídka je psána stejně květnatě jako dopisy, je moc jasné, že to psa jeden člověk. V dnešní době m to přijde moc zastaralé. I pointa pak může být vnímána jako slabší, i když z mého pohledu v ní rozhodně problém není. Jen mi prostě nesedí styl.
Marja Holecyová: O husách, bolestižroutech a těch ostatních
Zajímavá povídka, která nás vrací do ranku fantasy, protož hororového zde skutečně není nic. Osobně bych povídku do sbírky asi nezařadil, i když bolest zde rozhodně zastoupena je. Ale to velmi často v žánrových příbězích. Jako vyprávění to ale není nezajímavé, je to dobře napsáno, hlavně z té pozice, že vypráví člověk, který z velké části ani nerozumí tomu, co se vlastně dělo.
Janko Iša: Revize jízdenek
Janko Iša rozhodně psát umí, jeho dialogy mě bavily nejvíce ze všech povídek. Ale je to dáno i tím, že tohle je prostě žánr, který baví. „Revize jízdenek“ je vlastě akční sci-fi, trochu ve stylu známých českých autorů. Je to ale dobrá jízda, i na malém prostoru je tu skvěle načrtnut zajímavý svět, a cool se jede do finále. Parádní zábava, která dál ukazuje, že tahle sbírka je žánrově a tematicky velmi bohatá.
František Jirka: Psychicky náročná práce
Krátká jednohubka trochu ve stylu „Volný pád“, i když rozhodně ne tak bohatá na děj. Jde vlastně jen o jeden pohovor, který se vyvíjí trochu jinak, než se očekávalo. Myšlenka není nijak objevná, poslední řádek bych vyškrtnul, to je taková berlička. Jedna ze slabších povídek, protože je to nápad, který je mnohokrát omletý a v tomhle případě nic zvláštního nepřináší.
Anna Šochová: Vřed
Mám rád styl Anny Šochové, líbí se mi, jak píše, ale povídka „Vřed“ mi prostě nesedla. Je to psychologický náhled do nitra jedince, který se ale více a více mění v abstraktní, což mi prostě nesedí. Ale musím uznat, že obrazy, které zde Anna prezentuje, jsou velmi inspirativní. A pěkně depresivní.
Mark E. Pocha: Šepoty mrtvých
Mark E. Pocha i druhou povídkou ve své sbírce ukazuje, že zvládal napsat velmi dobré věci bez toho, aby musel šokovat. Myslel jsem, že tohle bude jen úchylná povídka, ale nechal jsem se oslepit předsudky. Ve skutečnosti je to jedna z nejlepších postapo povídek, kterou jsem od českého nebo slovenského autora četl. Skvěle zvládnuté z hlediska emotivnosti.
Janko Iša: Kšeft
Akční jízda od začátku do konce. Je vidět, co Janka Išu baví a co mu je. Chce psát sci-fi, chce mít namachrovanou postavu, chce čtenáře bavit. A ať to klidně dělá, jeho podání mě rozhodně baví. Nesnaží se hlásit z každou cenu, takže scény nevyznívají hloupě, což je prostě fajn. A až na rychlé – a za mě trochu odfláknuté – finále mě povídka bavila.
Milan Petrák: Mlčenliví soudruzi
Na konec sci-fi povídka, která má výbornou myšlenku, ale její uvedení je směšné. Vysvětlení toho, co se stalo, je neskutečně hloupé a skoro až otravné. Přitom kdyby se jen ten jeden úsek vynechal, bude povídka fungovat velmi dobře. Takhle je bohužel trochu hloupoučká.
Přiznám se, od „Knihy bolesti“ jsem čekal, že bude pláno hororových povídek, které třeba budou hodně odkazovat na de Sadeho. Na de Sadeho se až na jednu dvě výjimky neodkazuje skoro vůbec – a v jednom případě je to spíš ve snaze o vtip – a horor zde rozhodně není zastoupen více. Jsou zde povídky, které jsou velmi povedené, ale jsou zde i takové, které hodně skřípou a je na nich vidět i určitá nevypsanost. Rozhodně se ukazuje, že máme v oblasti fantastiky docela bohaté zaměření, ale od „Knihy bolesti“ jsem čekal něco trochu jiného.
Hodnocení: 50 %
