Kristina Haidingerová: Richardovy živé hračky
Vydalo nakladatelství Netopejr, 2016, 333 Kč
Kristinu Haidingerovou mám zafixovanou jako autorku hororu, ale už u knih „ti nepohřbení“ a „Děti Raumy“ je znát, že je fascinována historií a krásou. Krásou v jejích různých podobách, ať už je to krása lidského těla anebo krása spojení dvou těl, ať už jsou ta těla jakéhokoli pohlaví. V tomhle směru se mi její tvorba líbí, má blízko k sexualitě, což mě přitáhlo i k románu „Richardovy živé hračky“, který by měl sexualitu stavět do popředí. A navíc měl být kontroverzní!
S tou kontroverzí to až tak horké zase není, přece jen se to ukázalo být spíše marketingovým trikem než popiskem, jenž by byl v ději přetaven v realitu. Pokud by se měla kniha „Richardovy živé hračky“ nějak žánrově definovat, jedná se o viktoriánský román, který zachází – ale překvapivě lehčeji, než jsem čekal – do hájemství pornografie, a to v podstatě jen v určité fázi vyprávění. Většinu románu mohou číst i počestně smýšlející lidé a puritáni, kteří to peprné přeskočí.
Děj příběhu „Richardovy živé hračky“ je povětšinou situován do Berlína 19. století, konkrétně v letech 1856 a 1857. Do města přijíždí mladý vypravěč Michael, který chce najít svého několik let odloučeného otce, aby brzy málem zemřel a byl zachráněn jen o něco starším vynálezcem Richardem, který se stane jeho opatrovníkem, chlebodárcem a také zaměstnavatelem. Dokonce ho pojme i za svého bratra, alespoň lží, protože Michael by se mohl dostat do problémů. Má totiž na svědomí lidský život.
Michael se zamiluje do Kirsten, což je jeho ošetřovatelka a zároveň podle všeho i žena, která by se měla stát Richardovou manželkou. Nic není ale tak jednoduché, láska tu má překážky. A pak dochází i k tomu, že Michael objeví kouzlo opia a také absintu. Právě jejich přítomnost v Michaelově životě vede k tomu, že se z knihy na chvíli stává příjemné erotické čtení, i když homofobní jedinci by s ní mohli mít problém. Tahle pasáž mě bavila, je nápaditá, čtivá, graduje. A najednou, když může dojít k tomu, že to překročí určitou hranici, se autorka zastavila a zase se stáhla. A najednou je to zase jen viktoriánský román, který už musí jen dořešit různá tajemství, kterých není málo.
Když se na knihu „Richardovy živé hračky“ podívám zpětně, bylo to vlastně hodně lží, tedy takové, které na sebe vrčí jednotlivé postavy, především Richard, aby na konci mohlo dojít k rozuzlení. Ale z hlediska dramatu je to i povedený sebedestrukční román, který vlastně dopadne ještě dobře. Osobně bych Dodatek vyškrtl a udělal konec nedořečený. Ale rozumím tomu, proč to mělo skončit takhle. Kristina měla svoje postavy ráda, čemuž rozumím. Přece jen se ale přiznám, že jsem čekal něco trochu odvážnějšího, a to nejen v jedné konkrétní pasáži, což ale považuji za svou chybu, kdy jsem moc dal na předpoklady.
Hodnocení: 60 %
