Kwaidan
Kaidan
Japonsko, 1964, 183 minut
Režie: Masaki Kobayashi
Scénář: Yôko Mizuki podle příběhů Lafcadia Hearna
Hrají:
Michiyo Aratama (První žena)
Misako Watanabe (Druhá žena)
Rentarô Mikuni (Manžel)
Kenjirô Ishiyama (Otec)
Japonci mají ve své filmové historii snímky, které by rozhodně měly být co nejvíce promítány i ostatním zemím a diváci by se na ně měli dívat, protože jsou to filmy, které mají vypovídací hodnotu, ale mimoto také hodnotu uměleckou. Takovým snímkem je i „Kwaidan“, poměrně rozsáhlá, tříhodinová sbírka čtyř filmových povídek. Každá povídka se pak trochu jinak dívá na vztahy a na společnost a ukazuje nám, jak můžeme fungovat anebo nefungovat mezi ostatními lidmi.
První povídka nese název „Černé vlasy“ a je příběhem o tom, že je někdy skutečně těžké si vybrat tu správnou ženu. Muž se ožení s jednou, ale poté zjistí, že chce jinou. Postupně si uvědomuje, že si rozhodně nepolepšil, spíš naopak. Jeho nová láska není zrovna laskavá žena. A tak se chce vrátit ke své první ženě, ale to by Necronomicon nesměl být hororový server, aby tenhle film skončil dobře. Dobrá, ač průhledná pointa, i když myslím, že tahle povídka by mohla svým tempem mnohé diváky odradit.
„Sněhová královna“ vychází z klasické legendy o Yuki-onně, zimním démonovi/duchovi, který se objevuje na zasněžených pláních v podobě krásné, vysoké ženy s černými vlasy – jak jinak, jsme v Japonsku – a modrými rty. Na téhle filmové povídce, stejně jako na následující, je krásné její symbolické provedení. Na první pohled je jasné, že se natáčelo v ateliéru, ale to vůbec nevadí, protože pozadí je skutečně nádherné a dokresluje dojem z téhle poměrně mírné, poklidné a také rozvláčné povídky. Nechtějte u „Kwaidanu“ akci, chtějte přemýšlet a rozjímat.
„Muž bez uší“ je mnohem akčnější povídkou, respektive je zde více interakce mezi lidmi a scény na lodích jsou do jisté míry velkolepé a výpravné, ač se opět odehrávají v ateliéru. Vychází se z klasické pověsti o muzikantovi bez uší, který zpívá píseň o jedné z bitev mezi císařem Antoku a prvním šógunem dynastie Kamakura. Jak je i na této povídce poznat, celý film má spíše historický charakter.
„Šálek“ je posledním snímkem, který doplňuje tuhle depresivně meditativní mozaiku nad lidskými osudy, ať už v rovině skutečné, historické nebo nadpřirozené. Nejsou zde hororové momenty, kde budete vystrašeni, ale celý film je laděn do atmosféry očekávání něčeho temného, negativního. Masaki Kobayashi ukazuje, že byl mistrem svého řemesla, a Japonci zase to, že jejich kultura má co nabídnout, jen musíme být přístupní.
Hodnocení: 80 %
