La Corta notte delle bambole di vetro
Itálie / NSR / Jugoslávie, 1971, 92 minut
Režie: Aldo Lado
Scénář: Aldo Lado
Hrají:
Jean Sorel (Gregory Moore)
Barbara Bach (Mira Svoboda)
Ingrid Thulin (Jessica)
Fabijan Sovagović (Profesor Karting)
V pražském parku naleznou tělo amerického novináře Gregory Moora, nejevící známky života. V nemocnici jej prohlásí za mrtvého, ačkoliv jeho tělesná teplota neklesá. Gregory však pořád vnímá a rozhodně se za mrtvého nepovažuje. Nemůže si však vybavit, co se stalo. Vzpomínky se rozjasňují a skládají do uceleného obrazu posledních událostí jen pomalu. Gregory si začne vybavovat nedávné hodiny, v nichž pátral po své zmizelé milence a během svého vyšetřování narazil na podivný spolek.
„La corta notte delle bambolive di vetro“ zaujme hned několika aspekty. Z našeho pohledu asi nejvýraznějším je lokace jeho příběhu, který je zasazen do socialistické Prahy nastupující normalizace po srpnových událostech koncem 60. let. S čímž příběh i částečně operuje. Vystižení tehdejší atmosféry, samozřejmě ze zahraničního pohledu nejednou přehnané, se docela povedlo. Nerad bych odhaloval nějak zbytečně moc, ale postava zahraničního novináře v sítích domácí politické atmosféry je v zajímavém souladu. Panoramata a interiéry nejednou velmi známé. Až se divák může soukromě bavit odhalováním všech možných známých i méně známých zákoutí a vyhledávat, které jsou ještě z Prahy a které již z tehdejší Jugoslávie (rozdíly jsou patrné).
Ovšem hledat zde nějakou známou českou tvář je zbytečné. I z povahy dějových zápletek je pravděpodobné, že Češi na filmu prakticky nijak nespolupracovali a celý zůstal jen v koprodukční režii tvůrců. Nezodpovězenou otázkou může být, jak to, že tehdejší politické špičky dovolily něco takového u nás natáčet, neb to na tehdejší Prahu a zřízení nevrhá zrovna dobré světlo. Buď to nevěděli, anebo v závějích valut nějaká obrana socialistického zřízení najednou ustoupila do pozadí. Jednu dobu se uvažovalo, že se film bude jmenovat „Malastrana“, v Německu dokonce byl pod tímto názvem uváděn.
Další pozitivní stránkou je jistě fabulačně-žánrový oblouk, kterým si příběh projde. Od zpočátku prakticky čistého politicky zabarveného detektivního thrilleru kapitalistického novináře v reálně socialistické zemi, hledajícího svou ztracenou milenku a narážející na první náznaky až přímé výhrůžky, přes později lehce mysteriózní linii přesahující politické zabarvení a vedoucí příběh někam do temnoty tajných skupin a spolků až po samotný tvrdě atmosférický závěr, plně vystihující sílu sedmdesátkových giallo filmů a mysteriózních hororových thrillerů.
Třetím, ne však posledním, potěšujícím prvkem je hudební doprovod, o který se nepostaral nikdo jiný, než Ennio Morricone. Tohle všechno, ve spojení s dobře napsanými postavami a výstižným hereckým obsazením, vytváří poutavou a zajímavou podívanou, která zpočátku nabízí něco jiného, než nakonec poskytne. Což je největším plusem příběhu. Atmosférická gradace závěru je ve srovnání s předcházejícím dějem až neočekávaně překvapivá. V jedné z rolí se dočkáme budoucí bond girl Barbary Bach.
