Lenka Doležalová: Predátor a kořist
Ztratit se v Brennenburgu bylo právě to poslední, co jsem si přál, aby se stalo!
Když jsem se probudil, byl jsem ještě chvíli otupělý a zíral jen jako leklá ryba na veliké okno rozprostírající se přede mnou ve vysoké stěně. Propouštělo sem slabé denní světlo a vnikalo do zákoutí celé síně. Za okny se míhaly bílé sněhové vločky, pozvolna dopadaly z veliké výšky do hlubokých závějí. Pomohlo mi to se orientovat, jestliže převážně ryju nosem v hlubinách hradu, není divu, že jsem nepostřehl blížící se Vánoce. Vím jen, že o nich Alexandr něco několikrát poznamenal a chtěl, abychom si pospíšili, ale víc mi zůstalo skryto. A já se neptal, bylo mi upřímně jedno, zda venku mrzne nebo jestli sluneční žár roztavil střešní tašky. Tam, kde jsem pracoval já, bych vzduch stále teplý a smrdutý, ať bylo jakékoliv roční období.
Na zemi ležel červený koberec, na několika místech potřísněný krví a na něm já. Opíral jsem se o dlaně a lokty a to taky bylo jediné, co jsem si mimo třeštící hlavy dokázal ze svého těla vybavit. Oči jsem měl ještě trošku zastřené a mlžily se mi, ale i přes to jsem dokázal zaostřit na tisíce šedých kamenů, které se ani stavitelé nepokoušeli schovat pod omítkou. Působily strašně chladně a tak jsem se roztřásl zimou. Do zad mi vál slabý průvan a od země pořádně táhlo. Díky mrazu jsem si konečně i začal uvědomoval tvůj trup, promrzlé ruce a nohy do sebe zasukované. Když jsem padal, musel jsem být asi pořádně opilý nebo mimo….když jsem padal – hm, to je zajímavé, proč si vůbec nemůžu vybavit včerejšek? Ani si pořádně nevybavuji tuhle část hradu, kde to jsem?
Přetočil jsem se na záda a s bolestným křupnutím v koleni si rozsukoval nohy. Byl jsem ale pořádně mimo, ani základní motorika mi nešla, jak jsem potom chtěl přemýšlet? Nade mnou se strop čněl opravdu hodně vysoko, musel jsem být asi v nějaké nižší věžičce. Jenže takové se v hradu nenacházely. Že bych se opil tak hodně, abych se vypotácel z hradu a našel si nějaké boční stavení? Ne, to není možné, stavba zdí odpovídá stavbě zdí v hradu, jen se mi ty kameny zdají starší a drolivější. Ten nezvyklý styl nejde napodobit, povedlo se ho vynechat jen v pár částech hradu a to převážně v kuchyních. Kvůli šachtám pro převoz jídla, odpadu a odvětrávání se musel zavést úplně nový styl zdění, ale tomu všemu rozumí baron, já se do toho nikdy nepletl. Kde teď asi je? Určitě se po mně shání, měl bych ho co nejrychleji najít a vysvětlit mu, že jsem se nejspíš včera musel opít a někde se ztratit. Jenže jak dlouho budu hledat cestu? Třeba mi někdo pomůže – sluhů a poskoků bývá na Brennenburgu spousty, alespoň v tom křídle, kde jsem vždy býval. Nikdy jsem, myslím, neopustil své křídlo, až teď a to nejspíš pod notnou dávkou alkoholu….tak kde jsou všichni? Musím se zvednout, ležet tu na koberci v nějakém sále je přece hloupost, navíc, až mě tu někdo uvidí, kdo ví, co si o mě pomyslí!
Jak dlouho tu ležím? Je možné, aby si mě za tu dobu vůbec nikdo nevšiml?
Konečně mi chladný rozum a uvažování začalo nabírat na minimálních potřebných otáčkách a mě to vše čím dál tím víc připadalo šílenější. Olízl jsem si rty, třeba mi na nich ještě trochu alkoholu zbylo a já tak poznám, jaký svinstvo jsem si to včera prolíval žílami. Jenže rty jsem měl naprosto suché, všechen alkohol jsem asi spotřeboval včera. Otočil jsem hlavou, jak mi to ztuhlá krčí páteř povolila, ale ani flašku jsem neviděl. Začínal jsem si akorát dělat představu, v jaké síni to jsem a jak to tu asi tak vypadá. Z bočních trámů na stropě vysely dva vysuté svícny, síň byla protáhlá, byla to vlastně taková maličká průchozí hala. Za mou hlavou a za chodidly se někde nejspíš musely nacházet portály, protože jsem je při pohledu vlevo a vpravo vůbec neviděl.
Obtížně se tu dýchalo, vzduch byl těžký a moje omámené tělo už ho skoro ani neumělo přijímat. Bylo na čase, abych už konečně přišel na kloub tomu, kde to jsem, jak se odsud dostat a co se stalo včera – nejlépe přesně v tomhle pořadí. Mezitím bych mohl najít Alexandra, přepadá mě z toho všeho zvláštní smutek, panika a strach, potřebuji, aby mě uklidnil svým hlasem a pomohl mi. Proč to na mě takhle všechno působí?!
Uvnitř mé hrudi se najednou objevil velký tlak a já ho využil k tomu, aby mi dopomohl si sednout. Vyhoupl jsem se, pokrčil kolena a hned jak jsem zalarmoval ruce, chytil se jich a přitáhl se do pevného klubíčka. Měl jsem prazvláštní nutkání uzavírat si cestu k sobě, schoulit se a nebát se. Bylo to těžké, Brennenburg sám o sobě působil dost strašidelně, pochmurně a smutně, ale teď to na mě najednou všechno doléhalo dvakrát tak silněji.
Tíseň se mi rozezvučela v uších jako poplašný zvon, zalehly mi a mně se zdálo, že všechno kolem na mě křičí a natahuje se to po mě. Všechna ta stlačená energie mi náhle pomohla i vymrštit se do stoje. Náhle jsem tu stál, příliš vysoký v celé své výšce a příliš snadný cíl! Přestože jsem nikdy nebyl nijak zvlášť široký či velký, najednou jsem si připadal jako roztažený do všech stran. Byl jsem ideální terčovnice pro všechno zlo. Každý by si mě všiml. Měl jsem strašnou potřebu opět se schoulit do klubíčka, zalézt do rohu a tak zůstat, dokud nepřijde Alexandr a za ruku mě odsud nevyvede. Až opravdu takový strach jsem měl, že bych dokázal riskovat smrt z hladu či žízně, šílenství nebo zničení si těla strachem a neskutečnou úzkostí, jen abych nemusel nic dělat. Překonal jsem ale to neuvěřitelné nutkání, protože jsem věděl, že potom už bych se nezvedl. Viděli jsme to s Alexandrem u zvířat – začnou se tak strašně bát, až si křečovitě zmenšují plochu svého těla, odhryžou si končetiny, chytají záchvaty šílenství, v rohu zděných mučírniček, které jsme pro ně a pro náš výzkum postavili, pomalu zešílí a nakonec pojdou. Srst jim vždy zbělá nebo zešedne, oči se jim podlijí krví a při pitvě jsme zjistili, že některým slabším jedincům praskly vnitřnosti a jakoby přímo explodovaly. Obsah žaludku, střev nebo třeba srdce se jim rozprsklo do celé dutině trupu. Bylo nechutné se probírat mrtvolou, z níž tekla krev proudem, nadával jsem vždy, proč jen zvířata musí mít tolik krve, ale Alexandr mi říkal, že to ještě není nic oproti lidem – ti mají krve až pět litrů! Nevím, co to litr je, ale jistě to je dost.
Až teď jsem si uvědomil, kam mé myšlenky vlastně směřují. Je možné, že se se mnou děje to samé co se zvířaty?! A jak by se to mohlo stát? Nemyslím si, nevěřím, že by Alexandr chtěl zkoušet ten šílený paralyzující jed na lidech a rozhodně by to nezkoušel na mně – vím, jak se postižení chovají a úplně by mu to vyvrátilo jeho teorie, protože bych se snažil chovat úplně jinak. A navíc, ani by se nedozvěděl, jak celý vývoj smrti ubíhal – nemá mě jak sledovat! Pokud ovšem tamten stín nebyl on! A co to teď bylo za zvuk?! Nebo že by ten chladný průvan byl dech jeho služebníků?! Přeběhl mi mráz po zádech, pevně jsem sevřel víčka a s poslední modlitbou na rtech jsem se otočil. Nebyl tam nikdo, mimo strašidelného stínu. Nevím, co jej vrhalo, ale nezajímal jsem se. Rychle jsem se rozhlédl, ale na štěstí jsem nikoho neviděl. Strach ve mně ale hlodal dál a teď se k němu připojily i pochybnosti. Opravdu by na mě Alexandr zkoušel ten jeho šílený jed? Jednou jeho nenasytná touha po vědění musela přerůst před hranice reálného vnímání a musel se pokusit prosadit si svou i v oboru lidí, ale proč by to chtěl zkoušet na mě?! Třeba si myslí, že mě zkušenosti ještě o to víc paralyzují a jelikož vím, co se stane, tak smrt a šílenství třeba přijdou dřív.
Alexandr krysám, na kterých jsme dělali pokusy, vždy dával menší dávky méně koncentrovaného jedu a taky jim oslabil srdce, takže častokrát stačilo málo a zvířata zemřela. Byl k nim ještě milostivý. Jenže čím větší a koncentrovanější dávky by subjekt dostával a ještě kdyby mu baron srdce posílil, mohlo by se stát, že smrt by vůbec nemusela nastat a zvíře by jen, šílené strachem, zahájilo konejšivou sebedestrukci. Pokud by ho dříve nedostal „predátor“. Tak jsme říkali šelmě, která měla vysoce oslabený čích a sluch, aby svou kořist nemohla dostatečně zacílit, někdy jí Alexandr nechal jen chabý zrak a pustil ji do bludiště mučírny za svou kořistí. Možná, že by nastal den, kdy by se oba dva subjekty potkali a predátor by surově zahubil pološílené zvíře. Je ale také možné, že i subjekt s posíleným srdcem mohl dostat zástavu, když by se nehmotný strach, který je ovšem daleko horší, stal opravdu hmotným a predátor se zjevil před jeho očima. Bylo by mu v tu chvíli jasné, že zemře, ale strach a uvědomění si, že celé ty hodiny, dny, co tu strávil, mu byl predátor v patách, by ho nakonec dostihly. Krysa totiž cítí přítomnost potencionální hrozby, ví, že se někde nachází, ale pach je roznesen v naprostém bezvětří tak, aby byl všude stejný. Někdy se Alexandr bavil tím, že přeci jen udělal východ ke svobodě, ale k tomu místu nanesl obzvláště silný pach predátora. Když se krysa, naváděná přírodou, instinkty a strachem dostala až skoro k východu, bylo pro Alexandra tak fascinující sledovat její vnitřní boj, kdy jí všechno říká, že přesně sem má jít, že zde se zachrání, ale pudy ji brání, protože tady se přece vyskytuje predátor, pach je tu nejsilnější. Ještě žádná krysa nezvolila cestu k východu, její strach jí dohnal až do záhuby. Pro mě to však neznamená že půjdu tam, kde budu přímo slyšet Alexandrovy poskoky. Jsem člověk a mám už i racionální mysl.
Bože můj – ten stín se hýbe! Přísahal bych, že ještě před chvílí ležel na dvou kostičkách a teď se rozpíná na dvou a půl! Začínám být paranoidní, stíny se nehýbou!....ale věci co je vrhají ano! Ne, zůstaňte všichni tam, kde jste! Nepřibližujte se ke mně! Já….já se umím bránit. Vím, že jste jen nehmotné věci a nemůžete se pohybovat! To prostě nejde. Mám fyziky, kteří mi to dokáží! Ikdyž už jsou staří a plešatí, přesto by vám vytřeli zrak, stojánku na svíce a starý koberci!
Jsem absurdní, vedu tu vnitřní dialog s kobercem a svíčkou….
Musím odsud pryč – nejdříve najdu cestu ven a až potom budu zjišťovat, co se to dělo. Teď už je mi jasné, že jsem opilý asi být nemohl, takovéto emoce u mě nejsou normální! Vždycky zachovávám chladnou hlavu a realistické myšlení. Třeba by to pomohlo i teď, takže: Věci se nehýbou, stíny jen při pohybu slunce! Nějak jsem se sem dostal, takže existuje i cesta ven a také, ta krev na koberci je skoro čerstvá a já nikde nevidím, že bych byl raněný, což znamená, že tu někdo musel být. Což je buď věc dobrá a nebo špatná….jde o to, že jestli tu někdo je, je hodný a pomůže mi, měl bych ho jít hledat. Pokud je to nějaký šílený Alexandrův sluha a dohlíží na mě, abych se odsud nedostal, pak je to hodně špatné. V tomto případě bych už asi neměl moc nadějí. Bylo by mi jasné, že nemám šanci žít déle a jediné logické uvážení, jak to tu přežít co nejdéle se zdravím rozumem je vlastně zabít se.
Zvláštní, jak rychle se z přítele stane nepřítel a jak rychle nás důvěra opouští. Jestli se odsud někdy dostanu a zjistím, že jsem to jen přepískl s whisky, nevím, jestli se ještě kdy dokážu podívat Alexandrovi do očí. Takhle mu křivdit….jenže co když to opravdu všechno jen zinscenoval: Vybral si oběť, podrobil ji jeho náklonnosti, společně jsme zkoumali účinky jedu na zvířatech a teď mě do takové jedné mučírny pod vlivem jedu pustí i on sám. Je možné, že jsem jen další z obětí? Jen další naivní dítě zapálené pro vědu, co skončí jako potrava pro krysy, až mě bude mít baron dost? A ty krysy pak sní nakažené maso a tak bude přesun jedu pokračovat dál a dál a Alexandr bude mít přímo vědecké hody. Ta svině – Alexandře, já vím, že ty víš, že vím, že jsi to byl ty! Vylez a ukaž mi svou zrádcovskou tvář dřív, než se odsud dostanu a nakopu ti tvou vznešenou….Bože, ten obraz se pohnul! A průvan je silnější! A nebyla tohle ozvěna nějakého blížícího se zvuku?! Je možné, že jen špatně slyším a nebo taky, že se něco blíží. Nebo hůř – někdo! Strach mi svázal nohy k sobě, nemohu se pohnout, nemohu udělat jediný krok. Je to šílené, čím dál tím víc cítím, že se někdo blíží, ale jakkoliv se snažím, přemlouvám své končetiny, hrozím strachu nebo uvnitř žalostně škemrám a pláču, nic se neděje a mé tělo zůstává paralyzováno.Tohle jsem nikdy neviděl, ani u zvířat, že by Alexandr vymyslel novinku? Nebo takhle na ten jed reaguje lidské tělo?
Odpovědět na tyhle otázky bych si moc přál, ale zvuk se stále blíží a já netuším, jak se z toho mám dostat. Teď už nepochybuju, chodbou za rohem se sem něco blíží. Ale co? Je to jen neškodná myš nebo třeba nějaký Alexandrův poskok, který mě měl přijít zkontrolovat? Ne, nechoď sem, prosím! Snažně se dovolávám pomoci od Alexandra i Boha, ale ďábel odmítá spoluúčastnic se na jedné prosbě a modlitbě s Bohem a tak mi, myslím, nepomůže ani jeden! Marné jsou snahy o to se někam pohnout, jediné, co ještě dokážu, je natočit hlavu a tělo tak, aby přímo hledělo do portálu, odkud stresující a šouravé kroky přicházejí. Doprovází je dunivé mručení, vzduch vibruje a moje srdce tluče jako splašené. Modlím se teď, abych ještě dříve než uvidím, co se to blíží, dostal infarkt a zemřel. Je možné, že mě můj predátor dostihl dřív, než se Alexandr stačil pobavit? A v portále se objevil pohybující se stín mé smrti, mého konce. Jenže problém byl v tom, že okna jsou na stranu, odkud stín nemůže vycházet, to znamená, že jsem neviděl stín, ale hmotu! Ne, ještě ne, jsem příliš….a v portálu narostla celá postava obrovského, zmutovaného, neživého tvora s rozšklebenou hubou, z níž čouhaly pahýly zubů a šilhavými oči. Strach a zoufalství ve mně vyburcovaly neuvěřitelný záchvat pološílené beznaděje a poslední doušek těžkého vzduchu protnutého táhlým zavytím predátora, když našel svou kořist, jsem věnoval svým ochablým plicím a srdci, které už jen dodělávalo a z posledních sil, abych nevybuchl jako ty krysy, jsem řval. Jak jen to šlo, oči se mi znovu rozmlžily, v krku mi vyschlo, plíce bolely a útroby se svíraly nepředstavitelnou bolestí, ale vše jsem to dával ven křikem. Zalehly mi uši a viděl jsem šmouhu, jak se ke mně Alexandrův sluha během chvíle dostal, napřáhl se velikou, nelidskou tlapou a jediným úderem se seslal k zemi na červený koberec. Ležel jsem, neschopný dalšího řevu. Z očí se mi vylily slzy, z krku mi ústy vytékal proužek krve a srdce pomalu přestávalo tlouct. V jednu chvíli jsem i cítil, jak se zastavilo. Stvůra zvedla svoji obrovskou tlapu a svou obří váhou mi dupla na hrudník. A strach se rozplynul jako pára v černé bolesti, bezvědomí a pozvolně přicházející smrti.
