Môjû
Japonsko, 1969, 86 minut
Režie: Yasuzô Masumura
Scénář: Rampo Edogawa a Yoshio Shirasaka
Hrají:
Eiji Funakoshi (Michio)
Mako Midori (Aki)
Noriko Sengoku (Matka)
Japonská kinematografie mě neustále dokáže překvapit, a to především v tom pojetí, co je to krása. V jejich podání se dá mluvit o děsivé kráse, ale také o hnusné kráse. Anebo o krásném hnusu? To, co oni vidí esteticky zajímavé, to může být pro Evropana poměrně nepříjemné a na první pohled to nedocení. To dle mého názoru vede k tomu, že japonské filmy jsou u nás stále na okraji zájmu v tom smyslu, že v kině je v široké produkci prostě neuvidíme. Maximálně na nějakém festivalu nebo při klubovém promítání.
„Môjû“ je vlastně film o estetice, který se zaměřuje na umění. V angličtině se film uvádí jako „Blind Beast“, tedy „Slepá bestie“. Je to celkem logické, protože v hlavní roli je slepý sochař. To bestie se k němu může zdát trochu divné, ale tohle skutečně není sochař, který by měl být pro svůj hendikep politováníhodný. Jeho způsoby tvorby jsou více než podivné a hledání modelek velmi neobvyklé.
Michio je tedy sochař, který si musí svůj model osahat, což nemusí být pro každou modelku příjemné. A tak, když se Aki začíná vzpouzet, použije Michio osvědčenou metodu chloroformu a svou modelku si uspí. Když řeknu, že sochař krásnou mladou ženu vězní, tak v podstatě vyčerpám základní zápletku a nemám o příběhu moc víc co říct, protože ono tak ani nejde o to, kam se příběh posune, ale spíše o to, jak spolu budou postavy promlouvat, jak se budou chovat, jak budou jednat. Jen je potřeba doplnit, že herci nejsou dva, ale tři, protože je zde ještě sochařova matka.
Japonci ve snímku „Môjû“ prezentují právě ono estetično s událostmi, které nejsou právě příjemné. Žena je unesena a vězněna. I když by se zdálo, že muž bude v tomto filmu dominantní, je to nakonec žena, kdo přebírá iniciativu, a to jak v podobě unesené, tak v podobě matky, které jde jen o dobro syna. Jak jinak. Díky uzavřenému prostoru a minimu herců se jen umocňuje stísněnost, která se na diváka přenáší. Klaustrofobie je pak násobena uměleckými, ale poměrně děsivými kulisami, jež dodávají určitý náboj surrealismu a neskutečna. Obří části lidského těla, hlavně pak obří bradavky soch, jen podtrhují bizarnost snímku.
„Môjû“ jde ve stopách takových filmů jako Onibaba nebo „Písečná žena“. Na minimu prostoru se rozehrává lidské drama, které je tentokrát spojeno se skutečným hendikepem, ale také uměním. Je Aki jen múza, nebo je to snaha o vykoupení před matkou? Je umění pro sochaře jediným způsobem jak žít, jak se dotýkat a milovat? Nádherně se zde posouvá to, kdo je v hlavní roli, kdo má nad ostatními navrch. Ne vždy to musí být ten, kdo dívku unesl. On vlastně v konečném důsledku nejméně.
Hodnocení: 90 %
