Ukázka z první části
„Podívej, co je tu lidí.“ Plály Magdě oči nadšením, když uviděla obrovské davy, které se do Sportovního paláce hrnuly. Byl postaven před dvaceti lety jako naprostá senzace. V té době to byl největší zimní stadión na světě, který měl pojmout najednou až deset tisíc lidí. A jistě byl tohoto dne zaplněn do posledního místa. Na pódiu se střídali řečníci, kteří vlastně hovořili o tom samém. Potřeba podpory nacionálního socialismu a nového zachránce německého národa – Hitlera. Magda už málem přestávala stále stejná slova vnímat. „Jde sem ten scvrklej Germán.“ Pronesl někdo opodál a několik lidí se zasmálo. Ano, muž, blížící se k řečnickému pultíku byl tak trochu k smíchu. Malý, hubený mužíček, který za sebou táhl jednu nohu. A oblek, který měl na sobě, mu také příliš elegance nedodával. Vypadal, jako by si ho vypůjčil od některého svalnatějšího kolegy.
Většina lidí ale kritický názor jednotlivce v davu nesdílela, protože jeho cestu doprovázel obrovský aplaus. Joseph Goebbels kráčel hrdě špalírem mužů v hnědých uniformách, postavil se před mikrofon, napřímil se, zvedl ruku k pozdravu a zadíval se do davu. Vlastně to nebylo do davu. On se díval na každého z nich. Vypadal jako dokonalý portrét, který malíř ztvárnil tak, aby pohled vždy směřoval každému do očí. „Co se s tebou?“ Otočila se znuděná Trudi na Magdu. Ta ale nevnímala. Hlas, který se začal linout po obrovském sále, se jí zdál až nadpozemský. Najednou jí na tom muži připadalo všechno dokonalé. Pohled, hlas, gesta. Všechno bylo v naprosté symbióze. Svým slovům dodával váhu tím, že ve výši hlavy mával pravou rukou v zápěstí tak, až se chvílemi ta frekvence kmitů zdála až nemožnou. „Vypadá, jako by hrál na housle.“ Pronesla fascinovaná Magda k Trudi. Ta však její nadšení nesdílela a sarkasticky podotkla. „Anebo jako když natírá plot.“ A udělala ve vzduchu stejné gesto. Magda by jí nejraději praštila. „Jsi hloupá husa a já nevím, proč jsem s tebou ztrácela čas.“ Trudi pokrčila rameny, otočila se na podpatku a drala se davem ven do ulic Berlína, kde hlučně pochodovaly průvody nadšených příslušníků SA. To bylo naposledy, kdy se tyto nestejnorodé kamarádky spatřily.
Magdě už bylo jasné, kudy se její příští cesta bude ubírat. Hned druhý den, prvního dne měsíce září, vstoupila do NSDAP a obdržela členskou legitimaci s číslem 297442. A tím pomyslně nastoupila do dalšího rychlíku, ze kterého už nikdy nevystoupí. Nevěděla totiž, že na tomto není nápis – Nový život, ale – Špatný směr.
Ukázka z druhé části
Bylo jedenatřicátého července a Trudi si při své každodenní práci v kuchyni uvědomila, že dnes jsou to právě dva měsíce od jejího příjezdu. Bezděky si vzpomněla na mladého muže, který jí ten den vezl. Kdo ví, jestli byl tím šťastnějším. Myšlenky, které jí začaly běhat hlavou jí přinutily se na chvilku zastavit. Myslela na své dva bratry, na otce, na svého muže, a hlavně na svého syna. Když její vzpomínky došly až do tohoto bodu, její tvář se najednou zvláštně zkřivila. Byla jako duchem nepřítomná. Pomalu zvedla ruce před sebe. Vypadalo to, jako by chtěla někoho obejmout. Někoho, koho viděla jen ona. Ale pak se její ruce spojily. Bude se snad modlit? Napadlo Müllera, který přišel domů a výjev, který se před ním odehrával ho donutil zůstat stát ve dveřích. Čekal, až ta zlá chvíle, která Trudi navštívila, zas odejde. Trudi povolila sevření a pak se nechápavě zadívala na své dlaně. Ucítila na sobě Müllerův pohled a ohlédla se. Její tvář byla popelavě šedá. Müller k ní přiskočil a objal ji. „Pověz mi, co se stalo.“ Zašeptal, ale Trudi se vymanila z jeho sevření a mlčky odešla vedle k matce. V okamžiku se opět vrátila a s ledovým klidem oznámila. „Co se stalo? Matka zemřela.“ Prošla nevšímavě, chůzí náměsíčného člověka, kolem Müllera až před dům. Muž zůstal stát v kuchyni jako solný sloup. Za svůj život toho, hlavně vzhledem k svému povolání, viděl už mnoho, a tak se odnaučil bát. Jinak by se jistě na takovém místě musel zbláznit. Ale teď měl naprosto určitý pocit strachu. Vlastně ani nevěděl z čeho. Ale žena, která kolem něho prošla vypadala jako ti, kterým prokazuje poslední službu. Vyběhl za ní a prudce jí otočil k sobě. Ženina tvář nabyla opět normálního výrazu. „Vyděsila jsi mě. Co se s tebou dělo? Vypadala jsi jako mrtvá.“ Vychrlil ze sebe. Trudi se usmála. „Nevypadala. Já jsem mrtvá. Přišel jeden den a ze mě zbylo jen tohle tělo.“
