Mats Strandberg: Domov
Hemmet
Vydalo nakladatelství Host, 2019, 349 Kč
Každý prostě nemáme na to, abychom se starali o své blízké ve chvíli, kdy je trápí závažná nemoc. Někdy je raději odlifrujeme do speciálních zařízení, která se jim budou moct věnovat dvacet čtyři hodin denně. Jenže co když teprve tam čeká ta pravá hrůza?
Mats Strandberg je na českém trhu už celkem zavedený autor, kniha „Domov“ je jeho již pátou publikací, která česky vyšla. Předtím to byla trilogie „Kruh“, kterou psal se Sarou B. Elfgren. Jednalo se o fantasy pro mladistvé. Osobně mám raději horor než fantasy, proto jsem se trilogii „Kruh“ vyhnul. Do hororového ranku patří Matsova první česky vydaná samostatná kniha, kterou je „Trajekt“ (česky 2018). K té bych se možná i vrátil, protože kniha „Domov“ ukázala, že autor celkem psát umí.
Pokud jste alergičtí na marketingové slogany, raději se nedívejte na obálku knihy „Domov“, ale vlastně ani „Trajektu“. Skví se zde totiž následující text: „Švédský Stephen King.“ Jakmile je někde podobný titulek, ať už severský, finský, grónský nebo somálský Stephen King, je jasné, že je něco špatně. Především v tom ohledu, že tohle nebude jako Stephen King. Bude to úplně jiné. Mats Strandberg není Stephen King. Nepíše tak, píše vlastním stylem. Ale vydavatelé ještě nepochopili, že označovat každého druhého za Stephena Kinga už je sakra přežitek. Tedy z mého pohledu…
Ale Mats Strandberg píše – mimo jiné – horor. A to je jediný důvod, proč byl jako švédský Stephen King označen. Takže tohle si škrtněte, ne každý horor, co je napsán, by měl být ve stylu Kinga, King už je jako hororový král překonán, jsou tu jiní, zajímavější a lepší. Pravda, Mats Strandberg takový nutně není. Jeho rozjezd je skvělý, ale jakmile se blíží do finálového kola, najednou vám dojde, že netuší, jak by měl vyvrcholení napsat. A tak raději zůstává kdesi za rohem.
Vraťme se ale na začátek. Joel je čtyřicátník, který má před sebou těžkou zkoušku. Vlastně ona už probíhá. Matka od infarktu trpí demencí a on není schopen se o ni postarat. Je to především proto, že se pořádně nedokáže postarat ani o sebe. Má za sebou dost promarněný život, ale matce chce pomoct. Setkáváme se s ním ve chvíli, kdy ji nechá přestěhovat do domova pro seniory. Tam mimochodem pracuje Nina, Joelovo stará známá... Pěkně dlouho se neviděli.
Kapitoly jsou nazvány buď Joel, Nina nebo Tallskuggan, což je jméno titulního domova. Děj se odehrává v podstatě jen v domově nebo u Joela, případně u Niny. Moc jiných míst tu není. Vůbec to nevadí, naopak, atmosféra stísněnosti je tím skvěle podtržena a jen kolem bobtná a vy se v ní utápíte. Mats ví, jak atmosféru udělat, bohužel už nepřišel na to, jak jí dát ke konci tu pořádnou ťafku, až na trochu provařený závěr, který jako kdyby vypadl z amerického filmového hororu.
Ale budu ještě pozitivní. Vztahy a minulost se odhalují pomalými krůčky, což je primární výsada knihy. Pomalými krůčky se také vkrádá cosi děsivého. Tohle je moc dobré. Atmosféra se tím prohlubuje, už jen čekáte, co na vás vyskočí zpoza rohu. Chvílemi ale zjišťujete, že zajímavější než dějové napětí, je napětí mezi postavami. Joel a Nina jsou skvělé charaktery, jen je škoda, že i ke konci jejich vztah vyšuměl a na to, kolik mu bylo věnováno prostoru, je v závěru spíše druhotný. A ty náznaky, kam by se mohl vyvíjet... Raději ani nemluvit.
S tím, jak se postupně odhaluje vztah postav, odhaluje se i jejich minulost. A je to velmi dobré, akorát jsem měl pocit, že tu Mats vystřílel všechna zajímavá témata, která by mohl použít příště, v jiné knize, a že už to od něj pak bude trochu klišé. Je tu téma outsiderů, homosexuality, problémů s rodiči, nedostatečné lásky, zrad, věnuje se trochu i rasismu, i když to snad jen v jediné scéně, nechybí vztah k seniorům, vztah k hudbě, zlomené srdce, i když nutně ne v rámci milostného vztahu. Je tam toho dost, i když tohle všechno se netýká jen dvou hlavních postav, ale je to rozmělněno i mezi další.
Musím pochválit Matse Strandberga za rešerše, protože se celkem zdálo, že si skutečně nastudoval a dobře popsal chování pacientů s demencí, její různá stádia. I když pokud se týká takové lumbální punkce, která je zde prováděna a s kterou mám osobní zkušenost, přijde mi, že její následky byly celkem odfláknuté. Alespoň v mém případě byly celkem náročné. Ale tohle už je hodně o osobním prožitku, a tak v konečném součtu myslím, že to autor zvládl a s tematikou, která mu podle všeho není vyloženě blízká, se popasoval dobře. Když se postavy nacházejí v domově, cítíte stáří a demenci kolem vás.
Když se do knihy „Domov“ začtete, dokáže vás pohltit. Je zde mnoho, co zůstává nevyřčeno, a tak se těšíte na to, jak se to bude odhalovat. A ono je co odhalit. Jenže Mats Strandberg v jednu chvíli dojde do momentu, kdy už není co zajímavého odhalit a děj je potřeba ukončit. To se mu nakonec povede, ale jednoznačně ne způsobem, který by se jevil jako uspokojivý. Jeho hlas najednou zní vyšeptaně a trochu prázdně. Je to škoda, protože většinu knihy se mu daří držet napětí.
Hodnocení: 65 %
