Maurice Renard: Orlakovy ruce
Les Mains d'Orlac
Nakladatelství B. Procházka, 1926, 324 stran
Štěpán Orlak je velmi nadaný klavírista. Během vlakového neštěstí je ošklivě zraněn, kromě hlavy převážně na rukou. Díky pečlivé a starostlivé péči své manželky Rosiny a schopnostem a odvaze nebojácného a neohroženého doktora Cerrala se uzdraví, na výsluní slávy se však již nedostane, neboť mu, byť vyléčená, zranění znemožní hrát stejně kvalitně a grandiózně jako před neštěstím. Orlak má navíc velmi špatný, až nepřátelský vztah k otci, který mu nikdy neodpustil, že se dal na muzikantskou dráhu. Postavení Orlakovy rodiny se hroutí, peníze ubývají a Rosina se snaží, jak může, aby sebe i uzdravujícího se manžela uživila. Prodejný majetek se scvrkává. K tomu Rosina začíná propadat paranoie, vídá jakéhosi ducha, kterého si pojmenovala Spektrofélesem, nabývá pocitu, že se proti jejímu manželovi a jí samotné všechno a všichni spikli, nachází potvrzení ve ztrácených (či ukradených) věcech z jejich vlastnictví. Vše nakonec vyústí vraždou rodinného přítele a Orlakova otce a obvinění padá právě na Štěpána Orlaka. Vyjde totiž najevo, že mu byly tajně transplantovány ruce popraveného vraha a otisky na místech činu se shodují s otisky Orlakových nových dlaní.
Na Orlakův příběh může nalákat jak rok jeho vzniku, tak i letmé povědomí o filmové verzi, která vznikla ve dvacátých letech (a z níž jsou v tomto vydání použity doprovodné fotografie k textu – velmi působivé a skvěle vybrané fotografie), anebo samotná anotace, slibující cosi mysteriózního, tajemného, atmosférického a úderného.
Tajemné i mysteriózní „Orlakovy ruce“ jsou. Příběh se krásně rozbíhá, napíná, zaplétá se, nabírá silně okultní příchuť, byť je z něj k tehdy módnímu a rozšířenému (dalo by se hovořit o zlaté době tohoto fenoménu) okultismu cítit výrazná skepse. Ač se zdá vyprávěcí linka přímočará, jdoucí nemilosrdně a bez odbočování a zahýbání za svým, příběh samotný je obsahově mnohovrstevnatý a rozkročený, rozebírá několik témat najednou (již zmíněný okultismus, komunikaci se záhrobím, pokrokové lékařství a nové lékařské objevy – ještě i dnes na hranici fikce – a v neposlední řadě i psychologickou stránku věci).
Co však „Orlakovy ruce“ postrádají je právě atmosféra. Někde od půlky příběh ztrácí na své působivosti (a není to ani tak tím, že se v podstatě několikrát mění ich/er forma vyprávění – celý příběh vlastně vypráví jedna jediná osoba, která se ale v příběhu samotném objeví až někde za půlkou) a atmosféře. Korunu tomu nasazuje závěrečné rozuzlení, které veškeré předchozí zajímavé okamžiky příběhu zavádí na hodně nezajímavou půdu zklamání.
Ke kladům příběhu rozhodně patří styl, jakým je napsán. Ona stará, dnes již lehce (pro mnohé značně) archaická škola prostě dělá své a máte-li podobně psané příběhy rádi, v tomhle ohledu jistě nebudete zklamáni. Řadí se k nim výborný rozjezd příběhu, jeho přímost, napínavost a nepříjemnost, obzvláště v pasážích, kdy Rosina začíná skoro až přicházet o rozum z objevování záhad, které se kolem ní a jejího manžela kupí jedna za druhou.
Záporem však je postupně sílící drolení celého hradu z písku a následné naprosté zhroucení v samotném závěru. To takřka polopatické závěrečné vysvětlení příběhu prostě škodí.
