Michael Crichton: Pojídači mrtvých
Eaters of the Dead
Vydalo nakladatelství Baronet, poprvé 1994 (další vydání 2005), 199 Kč
Michael Crichton (1942-2008) je, či – ke škodě obce čtenářské – býval literární veličinou. Aspoň za oceánem. V našich končinách jsou známy spíše filmy, které vznikly dle jeho knih. Tak schválně. Než jste začali číst článek, možná jste ani nevěděli, že nějaký Crichton kdy chodil po povrchu zemském. Ale určitě znáte film „Jurský park“. Bingo! Dle Crichtona. Přeslavné sci-fi „Kmen Andromeda“? Crichton. Další slavné sci-fi „Koule“? Crichton. „Kongo“? Crichton. Crichtonův život byl s filmy propojen. Snad každé jeho knize se dostalo filmového zpracování, několik filmů sám režíroval, dále psal scénáře.
Zpět ke psanému projevu. Všechny jeho knihy se velice dobře čtou. Jsou tajemné, většina je říznutá sci-fi prvky. Většina. V oné „ne sci-fi“ minoritě se nachází i kniha „Pojídači mrtvých“, jež úspěšně tančí na hranici historické fabulace, fantasy a hororu.
Crichton na to šel od lesa a knihu pojal velice netradičně. Základem „Pojídačů“ jsou totiž skutečné cestopisné zápisky araba Ahmada ibn Fadlána, které jsou považovány za průkopnické dílo, neboť s poměrně velkou historickou přesností popisují tehdejší (rok 921) život ve východní Evropě. Tento Ahmad ibn Fadlán byl členem poselstva vyslaného z Bagdádu ke králi Volžských Bulharů (jejich říše ležela zhruba na středním toku řeky Volhy) za účelem šíření islámu. Evidentně uspěl, neb Bulhaři islám přijali. O cestě zpět však v onom rukopisu není ani řádky. A nesluší se opomenout, že díky řece Volze se ibn Fadlán setkal i s Vikingy.
Toho se chytil Crichton, jenž ve své knize nedopřeje ibn Fadlánovi ani splnění jeho úkolu: pár dní před vytouženým cílem se nebohý Fadlán setkává se skupinou Normanů, seveřanů, Vikingů, varjagů – říkejte jim, jak chcete – a i trvají na tom, že s nimi ibn Fadlán pojede na sever jako třináctý člen party, protože to vyčetla stará babizna z rozhozených kůstek, a hotovo. Není moudré naštvat více jak desítku obrovitých, jen pro boj žijících Vikingů, a tak ibn Fadlán poslušně jede. Po několika týdnech skutečně dorazí do Skandinávie, kde jej čeká nejen kulturní šok (mentalita tehdejších seveřanů je v knize popsána skutečně znamenitě), ale také opravdové, brutální, život ohrožující zlo opředené tajemstvím, mlhou a legendami. Více z příběhu neprozradím, neboť by to znamenalo zničení poměrně dobrého čtenářského zážitku.
Když jsem na začátku předminulého odstavce psal, že Crichton „pojal knihu netradičně“, nemyslel jsem tím pouze cestopisný historický základ. Crichton se snaží napodobit vyznění i styl původního rukopisu, takže se v případě „Pojídačů“ nejedná ani tak o román v pravém slova smyslu, jako spíše o cestopis či badatelsky vedené zápisky. S tím souvisí jistá sterilita a pozorovatelská odtažitost, která se dá chápat v první polovině knihy, kdy autor popisuje hlavně zvyky a tradice lidí, s nimiž se ibn Fadlán na své cestě setká (obracíte-li oči v sloup v očekávání nudy, nu nezoufejte, jsme v Evropě roku 921, je to sakra výživné čtivo plné sexu, lidských obětí a podobně). Naopak druhé polovině knihy onen pozorovatelský tón moc nesvědčí, neboť dojde na nějaké to krvavé násilí, které by zasloužilo trochu větší emoční náboj. I tak kniha čtenáře vtáhne a nepustí, dokud nebude dočtena poslední stránka.
„Pojídači mrtvých“ jsou brilantní ukázkou toho, že i text, který se snaží napodobit archaický styl psaní, může být velice čtivou a zábavnou záležitostí; dále nabídnou tajemnou až hororovou zápletku, jejíž rozuzlení je poměrně překvapivé; a také pořádnou dávku hrdinských skutků – přesně takových, pro jaké Vikingové žili a umírali. Pro milovníky Vikingů povinnost, pro ostatní zajímavá knížka na jedno odpoledne.
Jak je to s filmem, ptáte se? Byl natočen. V originále se jmenuje „The 13th Warrior“ („Třináctý bojovník“) – čeští překladatelé se s tím nemazali a pojmenovali ho prostě a jednoduše „Vikingové“. Kritiky moc dobře přijat nebyl, z hlediska ekonomického je to propadák (rozpočet 160 milionů dolarů, celosvětové tržby 61 milionů) a ani filmoví nadšenci jej nehodnotí nikterak zázračně. Najde se ovšem i vcelku početná skupina lidí, která má Crichtonovu variaci na „XX statečných“ ráda. Do této skupiny se řadím i já a na film (s úžasnou hudbou!) nedám dopustit. Může to znít až kacířsky, ale filmoví „Vikingové“ se knize minimálně rovnají a – vidí-li člověk film poprvé a vůbec neví, oč jde – dokonce knihu předčí. Atmosféra filmu je totiž napoprvé tak hutná a zlověstná, že vás přiková k sedačce. Mám-li být zcela upřímný, doporučil bych vám nejdříve podívat se na film a až po něm přečíst knihu.
Zajímavostí může být, že hlavnímu hrdinovi v podání Antonia Banderase sekundoval – jako vůdce Vikingů – Vladimír Kulich, herec českého původu, který jako malý společně s matkou emigroval do Kanady.
