Mlha krát dva

   John Carpenter, ač jeho film nebyli vždy trhákem, což se ukázalo hlavně u jeho posledních snímků, se může pyšnit tím, že odvede skutečně hodně práce, aby snímek vznikl. Je režisérem, scénáristou, hercem a také skladatelem, který vytváří pro své filmy hudbu. Nejinak tomu bylo i u Mlhy. Spolu s Debrou Hill, s níž spolupracoval již na Halloweenu, napsal scénář, složil hudbu, zahrál si roličku Bennetta, pomocníka otce Maloneho a vše nakonec zrežíroval. A natočil ne sice nějak průkopnický horor, ale podívanou, která stojí za shlédnutí.
   Mlha je příběh o malém městečku Antonio Bay, které slaví sté výročí své existence, ale mezi půlnocí a první hodinou slavnostního dne se ve městě přihodí několik pěkně podivných věcí. Auto samo od sebe začne troubit, okna praskají, křesla se pohybují bez cizího přičinění. Skvělý úvod se skvělou atmosférou, která začíná krátkým vyprávěním starého námořníka. Začátek skutečně povedený, tajemný a prodchnutý strašidelnou atmosférou.

   Následuje pasáž, kdy se seznámíme s postavami Elisabeth, Nickem, rádiovou hlasatelkou a majitelkou majáku Stevie Wayne, Kathy Williams (hraje jí Janet Leigh, matka Jamie Lee Curtis, která ztvárnila Elisabeth), hlavní organizátorkou městských slavností, a otcem Malonem, který objeví starý deník, v němž je skutečná pravda o tom, jak bylo město založeno. A pravda je skutečně krutá, neboť hrdinové, kteří mají být oslavováni jsou vlastně vrazi. Ale oběti, které tehdy před sto lety padly, aby z malé osady mohlo vzniknout Antonio Bay v dnešní podobě, nechtějí nechat svou smrt jen tak a stoleté výročí vidí jako skvělou příležitost, jak získat zpět to, co jim bylo vzato. A tito mrtví do města přicházejí s mlhou.
   Atmosféra filmu je skutečně propracovaná, mrtví zabíjejí v mlze a kamera zabírá jen tolik, aby divák viděl dost, ale ne tolik, aby viděl mnoho. Prostě vidí tak akorát, aby si domyslel, co hrozného se stalo. Hudební podkreslení atmosféru jen podtrhává. Film se sice nevyhne sem tam nějakému tomu otřepanému klišé, jakým je například auto, které uvízne v bahně, ale na poslední chvíli se přece jen rozhodne vyjet, a takovým klišé je i závěr, který působí malinko pateticky, když se kněz obětuje, aby zachránil město, ale Carpenter udělal takovou tečku, aby jeho oběť tolik pateticky nevyzněla.

   Režisér věděl, jak málo někdy stačí, aby se divák bál, což dokazuje klepání na dveře, které prochází celým filmem. Nevíme, kdo klepe, ale víme, že je to něco strašného, co je zahalené v mlze. Více nahlédnout na mrtvé dává kamera až v závěru, což je naprosto správně, protože odhalení už na začátku je k ničemu, ale i tak nám prozrazuje jen málo, aby naší představivosti dala potřebnou volnost. Nabízí nám ohnilé ruce, červy prolezlou tvář, rudé oči, ale jinak vše ve stínech a v mlze, aby nebylo možno shlédnout veškerá tajemství.
   John Carpenter ve svých začátcích věděl, jak natočit horor a Mlha je zkrátka dobře odvedenou prací. Remake si tedy zasloužila a zpočátku by se mohlo zdát skvělé, že autoři předělávky se rozhodli natočit trochu jiný film, použít hodně nového, ale tak, aby zůstali věrni původní verzi. Tato inovace a snaha nenatočit totožný snímek se rozhodně musí ocenit. Bohužel je to to jediné, co lze na Mlze z roku 2005 vyzdvihnout.

   Scénáře k tomuto remaku se chopil Coopre Layne, který měl do té doby na svém kontě jako scénárista pouze sci-fi Jádro (The Core, 2003), které se nestalo žádným velkým hitem. Ale pořád dopadlo mnohem lépe než Mlha, ať už u diváků nebo u kritiků. Za režiséra filmu byl vybrán Rupert Wainwright, který už v hororovém žánru něco poznal, jeho Stigmata (1999) nebyla špatným hororem. John Carpenter se na nové Mlze podílel pouze producentsky.
   A proč je Wainwrightova Mlha takovým „trhákem“? Já osobně si nemohu pomoct, ale mám pocit, že štáb nevěděl, co dělá. Spousta scén je naprosto mimo. Sice mají třeba zajímavý nápad, ale jsou natočeny tak špatně, že veškerá strašidelnost nebo děsivost – haha! – je naprosto potlačena a nám je vyprávěn příběh, který má v sobě spoustu mezer, jež nejsou zaplněny. Je sice hezké, že se tvůrci rozhodli film přiblížit cílové skupině, pro níž jsou většinou horory natáčeny, tedy teenageři, a obsadili mladé herce do rolí, kde měl Carpenter třicátníky a čtyřicátníky, ale rozhodně tím ničemu nepomohli, a ve snaze vnést do filmu ještě více prvků, které zaujmou dospívající, vsunuli na loď Seagrass, kde poprvé udeří mlha, malou pařbu, kde si černoch na kameru natáčí to, jak dvě děvčata poskakují v podprsenkách. Skutečně magický nápad.

   Herci pro hlavní postavy jsou opravdu skvěle vybraní. Tom Welling aneb Superman ze Smallvillu zde ztvárňuje námořníka Nicka Castela, což se k němu hodí asi tolik jako k Supermanovi kryptonit. Maggie Grace ze Ztracených zase nedostala žádnou skvělou roli, i když je její postava velice důležitá, což dokazuje „propracovaný závěr“, který až nechutně připomíná první Piráty z Karibiku. Selma Blair v roli Stevie Wayne také nijak neexceluje, i když i pro ni scénárista nenapsal žádnou skvělou roli, ale aspoň příliš neurazí.
   Co režisér nezvládal po filmové stránce, snažil se vynahradit u umírání. Místo, aby tedy jen naznačoval, nám na plné pecky ukazuje, jak lidské životy končí v plamenech nebo jak v neskutečně rychlém intervalu zacházejí na lepru. Dalším obrovským minusem je sama mlha, která povětšinou připomíná plyn vypouštěný z natlakovaných lahví.
   Remake Mlhy patří přesně do té skupiny předělávek, které se svému originálu ani trochu nevyrovnají. Pokud Wainwright chtěl svým pokusem vzdát Carpenterovi holt, možná měl spíš uspořádat festival jeho filmů, než natáčet něco takového.