Moji rodiče
Parents
Kanada, USA, 1989, 81 minut
Režie: Bob Balaban
Scénář: Christopher Hawthorne
Hrají:
Randy Quaid (Nick Laemle)
Mary Beth Hurt (Lily Laemle)
Sandy Dennis (Millie Dew)
Bryan Madorsky (Michael Laemle)
Líbí se mi, že je film „Moji rodiče“ označován jako komedie. Komedie to zrovna není, protože momenty, které by měly být komické, jsou spíše absurdní. Film je v podstatě nazírán z pohledu dítěte, a tak se vše jeví děsivější, než jaké by skutečně mělo být. Vrací se nám dětské strachy, od kterých jsme se tak rádi oprostili. „Moji rodiče“ jsou velmi znepokojivým filmem, u kterého jsem se skutečně nesmál.
Stěhování, to je změna, s kterou se každý vyrovnává po svém. Není jednoduché si zvykat na nové místo, není jednoduché se přizpůsobovat novým lidem. O tolik těžší to musí být pro dítě, které je do tohohle kolotoče vhozeno v podstatě bez možnosti zvolit si jinou cestu. Musí si prostě zvyknout, nic jiného dělat nemůže. Jenže Michael zrovna není z těch dětí, které by si rády zvykaly. Má totiž problémy se zvláštními představami. Co jiného by to také bylo, že? Vždyť jeho rodina je tak šťastná. Tak příjemná!
Určité komické prvky se tak dostavují až s úplným závěrem, kde se dovídáme, jaká je vlastně pravda a co je na celé rodině tak divného. Člověk už se pak vůbec nediví, že Michael je trochu divný. Po takovém zjištění by byl divný každý. Ale rodiče si holt nevybíráme a ani Michael neměl moc na výběr. Je otázkou, jestli něco dokáže změnit, jestli s tím dokáže něco udělat. Vždyť je jen dítětem, které nemá skoro řádnou moc.
Randy Quaid je ukázkovým záporákem. Na prvním pohled je na něm něco, co vám prostě nesedí. Už od začátku mi připomínal výtečného Terryho O’Quinna ve filmu „Otčím“. Dokáže se tvářit jako největší přítel, ale pod povrchem bublá kaše, u níž doufáme, že nepřeteče. Není to ovšem pouze on, kdo je ve filmu trochu vyšinutý z osy. Vlastně celá rodinka je hodně divná. I když se Michael jeví jako zvláštní dítě, rozhodně není tím nejzvláštnějším členem rodiny.
Bob Balaban natočil film, který příliš nevyniká. Nemá moc co nabídnout jako komedie, jako děsivý horor také není ničím převratný. Dá se říct, že jsou zde absurdní prvky (nakonec jsou stejně vysvětleny), které alespoň vytváří atmosféru neznáma a nejistoty, ale není to nic, co by zásadně vybočovalo v daném žánru. Jedná se o další film, který se zaměřuje na dítě, na jeho sílu a schopnost se postavit dospělým. V podání Guillerma del Tora (Faunův labyrint nebo „Princ bez království“) je toto téma řešeno mnohem lépe.
Hodnocení: 50%
