Diary
Mon Seung
Hong Kong, 2006, 85 minut
Režie: Oxide Pang Chun
Scénář: Oxide Pang Chun, Thomas Pang
Hrají:
Charlene Choi (Winnie Leung)
Isabella Leong (Yee)
Au Hin-Wai (detektiv)
Shawn Yue (Ray)
Mladá hrdinka Winnie Leung prožívá těžké období. Opustil ji přítel a ona neví, co se svým životem. Píše si deník, vytváří loutky, rozmlouvá o těžkostech života a nepříjemném údělu žen se svou kamarádkou a prožívá depresivní okamžiky. Jednoho dne potká Raye, který je jejímu expříteli neuvěřitelně podobný a skamarádí se. Ukáže se ale, že Winnie na svého expřítele nedokáže zapomenout a Ray to těžce nese. Winnie se však chová čím dál divněji a stále více se odhaluje, že nic není tak, jak se zdá.
Bratři Pangové v „Mon Seung“ vybrousili diamant psychologického hororu do nejmenších detailů. Jde přesně o ten typ filmu, o němž je lepší nic nevědět a projít si to od začátku do konce coby nepoznamenaný divák. Každé zmíněné slovo k příběhu či zápletce kazí a rozmělňuje požitek. Zde je opravdu potřeba sám si projít každou vteřinou filmu, každou psychologickou a myšlenkovou pohnutkou hlavní hrdinky. Jen tak zůstane atmosféra a mrazivé pocity z ní vyplývající v plné síle. Takže chcete-li si film opravdu užít, je možná čas přestat dále číst.
Protože původcem strachu a děsivých okamžiků, nebafajících z obrazovky/monitoru ale hezky zákeřně se usídlujících a vrnících kdesi uvnitř diváka, v jeho vlastní mysli a centrech vnímání, je právě jen a pouze Winnie Leung, ve skvělém pojetí a hereckém ztvárnění Charlene Choi. Na ní stojí a padá celý film. Cokoliv řečeného k povaze této postavy pokazí její přijetí, pohled na ni a sílu jejího působení.
Kromě hlavní hrdinky si Pangové pomáhají nápaditými vizuálními postupy (úžasné a velmi působivé scény s mrakem nebo oživlou loutkou) a do detailů propracovaným scénářem plně odpovídajícím psychologickému hororu. Nebál bych se dokonce prohlásit, že „Mon Seung“ psychologický horor v podstatě definuje. Naprosté mrazivé setření hranice mezi tím, co je myšlenka, vzpomínka, představa, vidina, skutečnost.
V tomhle ohledu se může zdát závěrečné (cca dvacetiminutové) prakticky až doslovné vysvětlení tmavou šmouhou na filmu a může být vnímáno jako kaz na celkovém dojmu. Pangové to však vyřešili poměrně chytře, dali totiž před toto polopatické odhalení (až by se chtělo napsat pro ty méně vnímavé, ale asi nelze takto kastovat diváky podle míry jejich chápání sledovaného děje, každý to má holt jinak) část závěrečných titulků. Je tedy možné, pro zachování skvělého dojmu a nesledování doslovného zobrazení toho, co by mělo vás samotné napadnout během sledování filmu (a dojít vám to – a není to, si myslím, nic těžkého a komplikovaného), stačí to u těchto titulků vypnout a posledních cca 20-25 minut vynechat. Ale ono to jen málokomu nedá…
Ono pointové vysvětlení není nudné a nezáživné, i když sledujete to, co vám (s největší pravděpodobností) došlo již během hlavního děje. Pangové to podali zajímavě, dokonce se do něj pokusili vtělit i nějaké ty „nečekané zvraty a odhalení“, pokud jste však sledovali hlavní děj pozorně a dokázali si sečíst 2 a 2, nepřekvapí to.
Tohle celé mi přijde jako poměrně zvláštní a hlavně svým způsobem originální krok, kdy se dá určitý děj sledovat a přijímat dvěma způsoby. Nechat pracovat vlastní mysl a zůstat u toho, co si z hlavního děje vzala sama, anebo si své domněnky potvrdit (a sledovat je ve vizuální doslovné podobě, což, v případě, že se vysvětlení shoduje s vašimi domněnkami a vnitřním smyslovým uchopením celého děje, může být trošku nezáživné, i navzdory snahám tvůrců pojmout to zajímavě – je to prostě trochu, jako kdyby vám někdo vyprávěl film, který jste už sami viděli, možná tu a tam zaujme vlastním postřehem, ale seznamuje vás již se známým).
Nejen proto se „Mon Seung“ v mých očích stává nejzajímavějším, nejoriginálnějším a nejlepším filmem bratří Pangů, co jsem zatím viděl. Obsahuje silnou stopu originální invence a přístupu, zajímavě a poutavě odvyprávěný a ztvárněný děj, sympatickou a strhující hlavní hrdinku a neskutečně mrazivě nepříjemnou (nebo nepříjemně mrazivou) atmosféru plíživého děsu. A to už se dneska moc nevidí.
