Muži, kteří zašli příliš daleko
Vydalo nakladatelství Plus, 2016, 299 Kč
Muži, kteří zašli příliš daleko, byli celkem tři: Edward Frederic Benson, Robert Hugh Benson a Arthur Christopher Benson. Ano, byli to sourozenci, každý z nich psal a každý z nich se nějakým způsobem zapsal do análů hororového žánru. Kniha „Muži, kteří zašli příliš daleko“ představuje pouze zlomek toho, co vytvořili, ale mělo by se jednat o vzorek reprezentativní. Pusťme se tedy do jednotlivých povídek. A začíná se od nejstaršího bratra, aby se putování po jejich tvorbě zakončilo tím nejmladším.
Arthur Christopher Benson
Chrám smrti
Hned první povídka sbírky ukazuje, že Arthur Christopher Benson rozhodně měl hororové schopnosti a dovedl psát žánrové povídky. Příběh „Chrám smrti“ má atmosféru, je správně temný nepříjemný. Co se mi tolik nelíbilo, to byla skutečnost, jak to dopadlo, kde se našlo vykoupení. Ostatní povídky ale potvrzují, že tohle byl zásadní prvek Arthurovy tvorby.
Zavřené okno
Co číhá za zavřeným oknem? Opět velmi povedená, atmosférická povídka, v níž se za oknem skrývá něco, co je nám nepochopitelné. Jiný svět. Nakouknout do něj může být lákavé, ale stejně tak to může přinést hodně zlého.
Rudé tábořiště
Kam až dovede honba za pokladem jinak počestného muže? V povídce „Rudé tábořiště“ je opět silný význam víry, která je jediným vykoupením. Pokud muž postaví chrám, vysvětí ho a dá zde prostor knězi, stejně jako finance, bude vykoupen.
Šedivá kočka
Vykoupení je obecně prvek, který se v Arthurových povídkách opakuje, a „Šedivá kočka“ není výjimkou. Je to trochu opakující se a byl bych raději, kdy nějaká z povídek končila spíše temně. „Šedivá kočka“ už pak vyznívá spíš jako fantasy, což jí také trochu ubírá. Celkově ale Arthur Christopher Benson nezačíná sbírku vůbec špatně.
Edward Frederic Benson
Muž, který zašel příliš daleko
Edward Frederic Benson se ve sbírce uvádí povídkou, kterou pochválil i sám Lovecraft. A není to povídky vůbec špatná, je zajímavá především v gradaci toho, co se stane, protože od začátku to rozhodně není ani trochu jasné. Nakonec si ale uvědomíte, že je povídka především hodně filozofující.
Průvodčí
Hororové povídky Edwarda Frederica Bensona se vyznačují většinou tím, že je zde osoba, která popisuje určitou událost, která mohla být snem, stejně jako mohla být pravdou, ale v tom případě se jednalo o událost paranormální. A takto nejistě jsou události podány. „Průvodčí“ je dobrý v tom, že skutečně vzbuzuje nejistotu a má určitou gradaci.
Druhá postel
A jsme u povídky obdobné jako v předchozím případě, jen s tím rozdílem, že tahle je hodně nepříjemná, hodně divná a líbila se mi víc. Ta možnost toho, že tam někdo je, nebo není… na té posteli je to prostě podáno způsobem, který je velmi znepokojující.
Housenky
Na téhle povídce je zajímavé to, že má trochu přesah. Je tu něco děsivého, co se nachází v pokoji, to je očividně hodně oblíbené autorovo téma, ale pak je zde ještě finále a vysvětlení toho, jaká je vlastně hloubka viděného. Díky tomu je povídka „Housenky“ specifická a zajímavá.
Komnata ve věži
Tole už je variace na to, co je v předchozích povídkách. Zlý sen, který má následky do budoucnosti. Spojuje se zde sen a jakousi jasnozřivostí, přičemž Edward Frederic Benson je schopen vystavět děsivou situaci, ale v jejich rozpracování se příliš opakuje.
Paní Amworthová
Konečně povídka, která vybočuje z toho, co Edwarda Frederica Bensona doposud ve sbírce prezentovalo. Trochu jiný hororový subžánr, ale za mě to funguje, hned to ožilo. A vlastně mi vůbec nevadilo, že finále je trochu klišovité a nepůvodní.
Negotium perambulans
Ani se nedivím že se tahle povídka líbila Lovecraftovi. Má dost společného s tím, co psal on, pokud se týká podivných lidí, kteří žijí v moři. Ale přece jen je Benson trochu jinde, přece jen je trochu přízemnější, což se mi popravdě docela zamlouvá.
Příběh prázdného domu
A hop, už jsme zase v klasických vodách Edwarda Frederica Bensona, kdy tentokrát nejde jen o pokoj, kde něco žije, i když by nemělo, ale rovnou o dům. Ale je zde skvěle popsané prostředí a také zajímavá konfrontace. U finálního dovětku jsem si říkal, jestli byl třeba.
Svatyně
Na Fredovi, hlavně pak ve srovnání s povídkami jeho bratra Roberta, je vidět, že se snažil o povídku moderní, která se bude více přibližovat jinému stylu než klasickému ghost story. A myslím, že s povídkou „Svatyně“ se mu to podařilo naplno. Skvělé zakončení jeho bloku v této bratrské povídkové sbírce.
Robert Hugh Benson
Pozorovatel a Poena Damni a Pocestný
Tvorba Roberta Hugha Bensona, které jsou v knize zastoupeny, jsou vlastně rozhovory mezi starým knězem a jeho učedníkem. Starý muž víry vzpomíná, jsou to historky strašidelné, ale především v sobě mají nějaké vyšší poselství, jsou to příběhy o víře, což je něco, co mi vyloženě nesedí. Je ale krásně vidět, že má každý bratr jiný styl, jak se uvádí i v doslovu o rodině, každý šel jinou cestou.
„Muži, kteří zašli příliš daleko“ jsou knihou, která představuje zlom v hororové literatuře. Tam, ke Arthur zůstává stále ještě u klasických ghost stories, očividně ovlivněný Montaguem Rhodesem Jamesem, jehož příběhy na Etonu poslouchal. Zato Fred už se snažil o to, aby přešel k něčemu novému, modernějšímu, za což je možná odsuzován, protože ten přechod není dokonalý, ale já si myslím, že to je přechod skvělý. Robert už si pak šel svou cestou, která byla příliš spojená s vírou, což mě nesedlo. Vývoj hororové povídky je tu ale skvěle zachycen různorodými styly. A ani jeden není vyloženě špatný.
Hodnocení: 65 %
