Nájemník
La locataire
Francie, 1976, 126 minut
Režie: Roman Polanski
Scénář: Roman Polanski a Gérard Brach podle knihy Rolanda Topora
Hrají:
Roman Polanski (Trelkovsky)
Isabelle Adjani (Stella)
Melvyn Douglas (Pan Zy)
Jo Van Fleet (Madam Dioz)
Roman Polanski v roce 1969 utrpěl tragédii, když se jeho těhotná manželka stala obětí Charlese Mansona a jeho šílené „rodiny“. Na tvorbě francouzského tvůrce se to jistě promítlo, ale především tak, že ještě vzrostla kvalita jeho děl. „Čínská čtvrť“ patří mezi nejuznávanější filmy vůbec, ale i „Nájemník“, kterým se Polanski vrátil na starý kontinent, ukázal, že malý muž má ještě mnohé co říct, a to jak jako režisér, tak jako herec. Ve snímku totiž ztvárnil hlavní roli.
Přestěhování se do Paříže může být docela náročné, zvláště pokud jste introvertní typ, který se snaží vyhýbat konfliktům, ale nakonec se do nich přece jen dostává, ať už svojí nešikovností, anebo prostě tím, že je ve správný čas na nesprávném místě. Roman Polanski miluje interiéry a je to na jeho díle vidět. Většina scén se odehrává v bytě, na chodbě domu nebo v nějaké restauraci. V tomhle směru má thriller „Nájemník“ hodně společného s jiným jeho hororem, jímž je klasika Hnus. Podobného by se zde dalo najít mnohem víc – ať už místo, kde se příběh odehrává, introvertní hrdina, gradující napětí, podivné události, apod. Filmy mají společnou ještě zásadnější věc. Jsou výbornou ukázkou toho, jak může být napětí a horor v různých spojeních, která stejně mrazí.
Postavy jsou normální, ale to, jak se tváří, jak chodí nebo jak se dívají, dělá i z obyčejných činností něco nového, čímž atmosféra tak houstne a stává se mírně absurdní, což jen navozuje očekávání toho, že může přijít vlastně cokoli. A tak přicházejí poměrně depresivní momenty, ale také momenty komické, i když umírněné. Přesto se ukazuje, jak Polanski miluje grotesku a jak rád ji do některých momentů ve svých filmech vkládá. V „Nájemníkovi“ se najednou z ničeho nic objeví komický prvek a vy si řeknete, že to je vlastně výborný film, který zachycuje život naprosto reálně, ale přitom s takovým nádechem, že vás dokáže výborně zmást.
Čím dále se ve filmu dostáváte, tím větší pocit odcizení se k vám přidává. Kdo je vlastně hlavním hrdinou? Co je zač? Je to blázen? Nebo je nemocný, či se s ním snad stalo něco jiného? Proč na sobě má najednou ženské šaty? Roman Polanski podává neskutečný výkon a od groteskní postavičky introverta se dostává k muži – osobě? – která nedokáže realitu oddělit od neskutečného, halucinace pak udělají i z příjemného muže šílence, který ubližuje všem okolo. Ve chvíli, kdy dá facku malému klukovi, v podstatě jenom tak, je to podtržení toho, do jak špatného stavu se dostal.
Finále je přesně tou správnou dávkou šílenství, kterou film potřeboval. Smyčka, u které není jasné, jak vše ve skutečnosti je. Prolíná se děj minulý i současný, vkládají se scény, které jako kdyby neměly na první pohled s dosavadním děním nic společného. Není to zběsilé, ale celé je to krásně šíleně promyšlené. Ze závěru si budete odnášet pocit, že tohle je vážně něco, co se jen tak nevidí, něco, co by se mohlo stát každému. Přemýšlejte o tom, jak moc divné věci vidíte.
Hodnocení: 70%
