Neverlake
Itálie, 2013, 86 minut
Režie: Riccardo Paoletti
Scénář: Manuela Cacciamani a Carlo Longo
Hrají:
Daisy Keeping (Jenny Brook)
David Brandon (Dr. Brook)
Joy Tanner (Olga)
Martin Kashirokov (Peter)
Docela jsem byl zvědavý, když jsem zjistil, že „Neverlake“ je filmem, který byl natáčen v italské produkci, i když v angličtině a s anglickými herci, případně herci různých národností. Ale zrovna tohle bylo i pro zlatou éru italského hororu celkem běžné. Přece jen, s angličtinou je mnohem jednodušší se dostat k širšímu publiku, nejlépe pak k tomu za mořem, kde je přece jen horor asi nejvíce ceněn, především pak proto, že je v Americe i nejvíce natáčen.
Co do kvantity natočených a promítaných filmů za rok překonává Spojené státy jen Indie, ale z hlediska hororu zde konkurence prostě není. Trochu se zdá, že Amerika je hororu zaslíbená, na druhou stranu to vede k tomu, že se v kvantitě ztrácí kvalita. Itálie je v posledních letech spíše hororově mlčenlivá, a když už něco natočí třeba taková legenda jako Dario Argento, výsledek může být velmi špatný – viz Dracula Daria Argenta. Co tedy mohl přinést film od neznámého a začínajícího tvůrce?
Tak v první řadě mohl přinést docela zajímavou podívanou. „Neverlake“ není klasický horor, ale spíše mysteriózní, až pohádkový snímek, který se celkem úspěšně vyhýbá hororovým klišé a buduje si atmosféru, která bohužel nedokáže pořádně gradovat, ale obecně vizuál celého filmu přispívá k tomu, abyste se minimálně cítili nepříjemně. Jeho dění je pak v souladu s moderním trendem, kdy se horor spojuje například s fantasy. V tomhle případě ale „Neverlake“ navazuje na poměrně dobrou tradici.
Příběh filmu vypráví o dívce, která jede na výlet za svým otcem. Ten žije v Itálii. Jsou trochu odcizení, ale tohle by jim mohlo pomoct. U nedalekého jezera se Jenny setkává s dívkou, která má převázané oči. Tato dávka ji zavádí do domu, kde je ještě několik dalších nemocných dětí. Jenže tohle samo o sobě není ještě tak divné, divnější jsou sny, které Jenny má, a také chování jejího otce.
Pokud bych měl k něčemu přirovnávat, v prví řadě mě napadl „Princ bez království“. Právě pohádkový styl filmů Guillerma del Tora, kdy i přes domnělou naivitu dokáže z příběhu vykřesat skutečně horor, by se k tomuto skvěle hodil. Myslím, že by to sedlo i Peteru Jacksonovi. Na Riccardovi Paolettim je vidět, že ještě potřebuje trochu zkušeností, ale jinak je tohle velmi povedený film, který mě svým příběhem zaujal, jen to provedení by mohlo být ještě stylizovanější. Sedlo by to tomu krásně.
Hodnocení: 65 %
