Opowieści niezwykłe: Ślepy tor
Polsko, 1967, 28 minut
Režie: Ryszard Ber
Scénář: Krzysztof Teodor Toeplitz
Hrají:
Jan Koecher (profesor Ryszpans)
Jacek Woszczerowisz (Wywrzyniec Wiór)
Ryszard Pietruski (Zniesławski)
Kazimierz Rudzki (novinář)
Pětidílný polský černobílý hororový seriál adaptuje strašidelné povídky domácích autorů. Průvodcem a spojovatelem jednotlivých příběhů je postava novináře v podání Kazimierze Rudzkiého, kterého (až na jednu vyjímku) navštěvují duchové mrtvých a vyprávějí mu o pozadí svých úmrtí.
V díle „Ślepy tor“ se novinář chystá na cestu vlakem, ale ještě než stačí odejít, objeví se v jeho bytě tajemný neznámý muž, který mu hodlá povyprávět příběh své smrti během vlakového neštěstí. Oním mužem je profesor Ryszpans. Ryszpans jednoho dne nastoupí do vlaku. Ve vagóně se najednou objeví železničář Wiór, který Ryszpansovi půjčí noviny. V nich se Ryszpans dočte o vlakovém neštěstí, ke kterému dojde 15. stejného měsíce. Ryszpanse zarazí již to, že dnes je čtrnáctého. Článek pak odkryje mnohem více společného s vlakem, v němž zrovna cestuje, včetně fotky a jména jeho samotného jakožto jedné z obětí vlakového neštěstí. Chce se Wióra zeptat, kde ty noviny vzal, ale Wiór je pryč. Narazí na něj ve vedlejším vagónu, kde Wiór cestujícím vypráví strašidelnou historku o vagóně, v němž z nevysvětlitelných příčin cestující přepadaly záchvaty smíchu a později v něm lidé páchali sebevraždy. Ryszpans na něj uhodí, ale Wiór prohlásí, že ho nikdy v životě neviděl. Ryszpans tak ostatním řekne o novinách a o čem se v nich dočetl. Ve vlaku vznikne panika a všichni z něj začnou vystupovat. Nakonec zůstane jen 13 cestujících včetně Wióra, strojvedoucího, Ryszpanse a inženýra Zniesławského, kterého blížící se katastrofa zajímá po technické stránce.
„Ślepy tor“ byl natočen podle povídky Stefana Grabińského, kterou si v českém překladu můžete přečíst v jeho u nás vydané monumentální sbírce „Dům Sáry a jiné povídky“.
Až na kratičký záběr příjezdu profesora Ryszpanse na vlakovou zastávku se příběh odehrává pouze v interiérech vlaku nebo novinářova bytu.
Samotný příběh zaujme skvěle budovanou atmosférou, vytvářenou hlavně záhadně vyhlížející tváří Jacka Woszczerowicze v roli železničáře Vavřince Wióra a jeho ultimativním podáním a seznámením cestujících s až úchvatně promyšlenou, tajemnou a strašidelnou poesií slepé koleje a městskou legendou o tajemném železničním voze. Jeho závěrečný proslov o cestě k nejkrásnějšímu finále nejen zůstavší hrdiny filmu, ale i samotného diváka, pak už jen odsoudí k odevzdanosti a očekávání nevyhnutelného. Tento proslov a záběr na strojvůdce vedoucího vlak, jsou zřejmě nejsilnější bezprostřední okamžiky příběhu. K nim se pak ještě přidává samotné zcelení Wiórem vyprávěné a načrtnuté legendy. V tomto směru jde o naprosto vynikající nápad.
Televizní zpracování tomuto příběhu paradoxně sluší zřejmě mnohem více, než kdyby šlo o zpracování klasické. Zvolený formát dokáže svou decentností a jakousi stísněností, dosažené ne tak rozsáhlými prostředky a možnostmi, vytvořit slušnou atmosféru. Na škodu je to jen v případě několika málo triků, jichž se ve filmu dočkáme. Škoda to je hlavně u triků, které tam vůbec nemusely být a při troše snahy, času a většímu zápalu pro danou látku, by snad i vyšlo levněji natočit to v reálu a ne to dodělávat až ex-post. Jde hlavně o „umělý“ blesk a déšť v úvodu Ryszpansova vyprávění. Než aby to vybudilo jakousi pochmurnou bubu atmosféru, což zcela evidentně mělo být jejich účelem, tyto triky vyvolají (a myslím, že i ve své době) jen a jen smích. V nějaké pohádce pro děti by se to ztratilo, ale v seriózním strašidelném příběhu, to je jen a jen kontraproduktivní. Ovšem, a to bych rád zdůraznil, netýká se to závěrečného triku Ryszpansova skonu (a zde jsem se ani nedopustil spoileru, z jednotlivých dílů série totiž lehce vyplývá, že novináře navštěvují a své životní příběhy mu vyprávějí duchové, tedy již dávno mrtví lidé), ten mi, i co se týče přítomného ohně, připadá na svou dobu hodně povedený a zapůsobil na mě.
Příběh má spád, přítomná atmosféra postupně houstne a graduje, příběh bez zastavení plyne skoro stejně, jako v něm přítomný vlak – nekompromisně „k nejkrásnějšímu finále. Ke katastrofě.“
Trochu zábavné je závěrečné odhalení, zda novinář po Ryszpansově příběhu na vlak odejde nebo ne. Tato scéna mě také vede k úsudku, že toto je opravdový počáteční díl celé série, už jen proto, že je zde novináři věnováno trochu více prostoru než v ostatních dílech a trošičku se o něm dozvíme něco málo, aby nevybočoval, nenutil diváka o této postavě přemýšlet a neodváděl ho tak od vyprávěného příběhu.
Televizní zpracování se snímku prostě upřít nedá, není však vůbec na škodu. Příběh jako takový je však hodně povedený, plíživě strašidelný a (slepě kolejově) poetický. Ale možná to na mě tak působí proto, že jsem železničář…
