Čarodějnické procesy XXIII.: Otrávené a mlsné švédské děti

I ve Švédsku se slétaly ženy na sabatech. A jelikož nechtěly nechat své děti bez dozoru, braly je s sebou. Naložily je na kozla a hurá do povětří. Děti pak od ďábla dostávaly různé pochoutky. Kdo by se za takovou zelňačku se slaninou neupsal nečistým silám? Mučení lidí a jejich záhubu v plamenech zastaví několik lidí, kteří se nebojí říct svůj názor nahlas.

Další zemí, která se rozhodla své obyvatele nevyvražďovat, bylo Švédsko. Mnoho záleželo na vládě a na vysoce postavených úřednících. Stačí si vzpomenout na Skotsko, kde se sám král Jakub V. zúčastňoval mučení ubohých obětí. Švédsko mělo vládu, kterou by mohla celá Evropa závidět.

Na konci Třicetileté války, kdy se vojáci vraceli domů, nepřinášeli jen válečnou kořist (hlavně u nás se dobře napakovali), ale nový světový trend. Likvidaci čarodějnic. Švédská královna Kristína byla ale ženou velice moudrou a vzdělanou a v čarodějnictví nevěřila. Ženy, které se k němu přiznaly, považovala za nemocné. Jelikož se jednalo především o starší ženy, naznačovala, že by mohly jejich pomatené představy souviset s přechodem. Zastávala i ten názor, že pronásledování čarodějnic zvyšuje jejich počet a tím dochází ke zmatkům, ze kterých už není cesty zpět. 

Trhač prsou - největším nepřítelem inkvizice byly ženské znaky.

Někteří soudci nerespektovali její rozhodnutí a na vlastní pěst rozjeli procesy. Královna roku 1649 všechny okamžitě zastavila a nařídila, aby byli všichni propuštěni na svobodu. Výjimku tvořili ti, kteří měli na svědomí ještě nějaký zločin.

Bohužel nic netrvá věčně. Jednoho dne bezdětná královna abdikovala ve prospěch svého bratrance Karla X. Gustava. Uplyne čtrnáct let a roku 1668 vstupuje ďábel i do Švédska. V oblasti Dalarna ve farnostech Elfdale a Mora onemocnělo několik dětí podivnou chorobou. Dostávaly křeče a upadaly do bezvědomí. Když se probraly, vyprávěly podivné věci. Dnes už je jasné, že takové stavy vyvolávají otravy námelem ze špatně vyčištěného obilí. To však tehdy lidé netušili, a tak se začalo vyšetřovat.

Všemu nasadil korunu patnáctiletý Erik Ericsen, když oznámil pastorovi z Elfdalu, že osmnáctiletá Gertruda Swensenová krade děti pro ďábla. Okamžitě se k němu přidali další svědci. Nakonec byl obviněn značný počet žen. Mezi lidmi se začalo šuškat, že ďábel obchází kolem jejich vesnic. Nastala panika. Vše se doneslo až ke králi Karlovi a ten vydal nařízení, aby se jeho poddaní chránili modlitbami a kázáním. Rada dobrá, ale vesničané chtěli spíše skutky.

Do Dalarny vyrazila vyšetřovací komise. Když 13. srpna dorazila na místo, vypadalo to, jako vítání spojeneckých vojsk na konci války. Tři tisíce lidí se shromáždilo a chyběla snad jen mávátka. Druhého dne jim zamrzl úsměv na rtech. K výslechu bylo předvoláno tři sta dětí a žen. Děti vypovídaly, jak jednotlivé ženy přivádějí na sabat patnáct až šestnáct dětí. (To by mě zajímalo, kde by takové množství stále braly). Usadí je na kozla a odletí s nimi. Celkem logicky se jeden ze soudců zeptal, jak ta čarodějnice na jedno zvíře dokáže poskládat sedmnáct lidí. Dítě odpovědělo bez váhání: "Čarodějnice strčí do kozlova zadku bidlo."

Ďáblovu rezidenci popisovaly děti jako nádherné panské sídlo s několika vchody a přepychovou hodovní síní. Na hostině se podávaly různé pokrmy. Jak se zdá, každé dítě dostalo něco jiného. Na dračku šly zvláště tyto pokrmy – zelňačka se slaninou, ovesná kaše, chléb s máslem, sýry a mléko. Zřejmě si každé dítě představilo svůj oblíbený pokrm a například takové pečené kuře, které by se na skvostnou hostinu hodilo lépe, neznaly.

Pak přišel na řadu tanec. Po něm se opět děti v názoru různí. Tentokrát se rozdělují jen na dvě skupiny. Jedni tvrdí, že po tanci se všichni do krve poprali. Druzí, zřejmě ti zkušenější, popisovaly sexuální orgie. Jinak byl čert v jejich podání docela sympaťák. Když byl v dobrém rozmaru, hrál svým hostům na lyru. Nesměl se ovšem naštvat. To pak každého zbil. 

Soudcům se jejich výpovědi nepozdávaly, ale děti si na svých výpovědích trvaly. Zajímavé je to, že ani ženy nechtěly své výpovědi odvolat. A to i přesto, že jim leckdy nevěřili. Soudci požadovali, aby jim ženy něco ze svého umění předvedly. Ty se bránily tím, že svým přiznáním kouzelnické schopnosti ztratily.

Co přimělo tyto ženy, aby se dobrovolně přiznaly? Čekaly, že je to zachrání před hranicí? Pokud ano, mýlily se. Třiadvacet žen, které se označily za čarodějnice, byly okamžitě odevzdány ohni. Dalších sedmadvacet, které trvaly na své nevinně, je tam následovalo. Doprovodilo je i patnáct dětí. Ostatních sto dvacet osm dětí dostalo mírnější trest. Po dobu jednoho roku budou jednou týdně bičovány před kostelem. Těm nejmenším se dostalo úlevy. Byly zbičovány pouze třikrát. Čtyřicet sedm osob bylo propuštěno.

Hromadná poprava v Dalarně vzbudila zděšení po celém Švédsku. Otázkou dne se stala: "Kde vzaly děti své vědomosti?" Odpověď byla jednoduchá: Dospělí své potomky odjakživa strašili povídačkami o peklu a ďáblovi. Nebylo snad dítěte, které se v noci nepotilo hrůzou ze svých strašidelných snů. Jakmile se dostavila tato pochybnost, už byl jen krůček k zastavení hrozných zločinů páchaných na nevinných obětech. Ten krok učinil jeden z přítomných konšelů. Domluvil se se svým kolegou a uplatili jedním tolarem místního chlapce. Měl označit za čarodějníka jednoho místního ctihodného občana. Vyšlo to. Následně bylo propuštěno několik dalších osob.

Procesy se sice úplně nezastavily, ale celá záležitost se opět dostala k uchu samotného krále Karla. Nechal okamžitě stáhnout všechny žaloby a ustanovit mimořádný soudní dvůr, který měl skutečné čarodějnice vypátrat a odsoudit. Členem komise byl i mladý lékař Urgan Hjärne. Přišel na to, že se několik výrostků tímto způsobem buď baví anebo mstí. Král konečně všechny procesy definitivně zakázal. Jeho nařízení se však respektovalo pouze v hlavním městě. Na venkově se dál vesele udávalo a vyšetřovalo. 

Přichází rok 1763 a Dalarně hrozí další katastrofa v podobě vyvražďování žen. Jeden mladík udal třináct žen. Hejtman kraje byl velice rozumným mužem a torturou vynucená přiznání odmítl. Místo obviněných žen potrestal chlapce, který si pak měsíc nesedl. Uražený mladík si šel stěžovat k biskupovi a ten poslal stížnost do Stockholmu. Neuspěl. Osvobození žen bylo znovu potvrzeno a soudce, který rozhodoval o zdraví a životě místních obyvatel, byl sám odsouzen k vysoké pokutě a vězení. Nadto musel ještě všem postiženým ženám zaplatit za jejich utrpení odškodné tři tisíce tolarů.

Ženský klín je branou do pekel, hlásali inkvizitoři.

Byl to definitivní konec čarodějnických procesů ve Švédsku. V Dalarně roku 1669 začal a po čtyřiadevadesáti letech také skončil. Kruh se uzavřel.

Kronika děsu





Přidat komentář