Pavlína Víznerová: Vánoční přání
Řidič přeřadil a zrychlil. Alena se podívala na malého chlapce. Seděl vzadu nehnutě, bez dětské sedačky, nepřipoután. Koukal do země, možná sledoval pohyb svých nohou, ale i když od chvíle, co nastoupil, nepromluvil, stále se usmíval. Proč? Proč se, sakra, v takové chvíli směje?
„Čemu se pořád tlemí?“ Autem se roznesl hrubý hlas řidiče. Byl to velký člověk, jak váhou, tak výškou a v prvním plánu figuroval jako ten, kdo se o chlapce postará. Ve všech směrech, protože v tak velkém chlapovi se výčitky lehce ztratí. Tak to alespoň vždycky svým vychlastaným hlasem říkal.
„Nevím,“ řekla a znovu na něj obrátila hlavu. „Ale je to asi dobře. Lepší, než kdyby brečel.“ Lhala. Byla by tisíckrát raději, kdyby mu ukápla jediná slza. Každé dítě by v takové situaci plakalo, vzpouzelo se, bojovalo tím svým naivním způsobem. Probodla ho pohledem. Breč!
„Já vám říkal, že je divnej,“ ozvalo se z místa spolujezdce. „Už jen ty knížky, pořád. Který dítě dneska čte? Co dítě… Kdo vůbec dneska čte? Je divnej.“
„Bari, mlč, prosím tě,“ povzdechla si Alena. „To, že ty jsi opožděný buran, neznamená, že jsou takoví všichni. I když v tvé hlavě asi jo…“
Chlapec se nepatrně pohnul, pravý koutek se roztáhl do většího úsměvu. Trvalo to však jen asi vteřinu. Na svůj věk měl dobrý postřeh. A smysl pro humor. To ji potěšilo a zároveň se zděsila, že právě tohle dítě je jí momentálně v autě duševně nejblíž. Musela tomu učinit přítrž.
Natáhla se k tlačítku na rádiu a pustila hudbu. Auto zaplnila píseň od českého písničkáře, který se rozhodnul Vánoce pojmout poněkud satiricky. Pěl o Štědrém večeru, alkoholu a něco málo o drogách. A i když Aleně šlo o pravý opak, znovu se vrátila myšlenkami k jejich malému hostu. Tohle nebyla ta pravá vánoční koleda pro dítě. A tohle taky nebyl ten pravý vánoční výlet. Takže to bylo všechno jedno. Vypnula rádio a automobilem se opět rozlinulo dusné ticho.
Nečekala, že se bude muset začít uklidňovat tak brzy, ale stejně tak předpokládala, že první telefonát přijde mnohem dřív. Teď si nebyla jistá, že jim plán časově vychází. Jestli to špatně spočítali, dojde k nejhoršímu. Všimnul si vůbec už někdo, že je chlapec s nimi? Že je pryč?
„Co je to za rodiče!“ Praštila pěstí do okénka a vzápětí zalitovala, že své emoce projevila nahlas. Nechtěla chlapce ranit víc, než bylo nutné. Tak ještě nezavolali, třeba jsou tak v šoku, že neví s myšlenkami. Nebo nenašli jejich vzkaz a kontaktovali policii. Doufala, že tak to není. Ne kvůli sobě.
„Možná nám nakonec poděkují,“ zažertoval její kolega za volantem. On nepochyboval. „Třeba se ho přáli zbavit už dlouho a my jim jen splnili přání na Vánoce. To je ironie.“
„Nemluv takhle před ním…,“ řekla. Neubránila se dalšímu pohledu na chlapce. Ani to s ním nehnulo, nic z toho, co se v autě dělo nebo povídalo. Dál seděl se sklopenou hlavou, jako osmiletý stařec. „Hele,“ šťouchla do něj, „sněží.“
Dítě zvedlo hlavu. Sníh na děti vždycky platí. Na některé dospělé taky. Neuvěřitelné, jak zmrzlá voda dokáže okouzlit, jak dovede nechat zapomenout a navodit náladu lehkosti. Sníh je kamarád. Pro unesené děti tuplem.
Chvíli se dívali ven jedním okénkem, Alena si k chlapci přisedla tak blízko, že skoro cítila dětské teplo.
„Nebudete teď počítat vánoční stromky v oknech, že ne?“ Ozvalo se od řidiče nerudně. „Opovaž se s ním spřátelit, Álo.“
„Neblbni,“ narovnala se na svém sedadle.
„Přeci jen jsi ženská, vy k tomu máte sklony,“ promluvil po delší době i třetí dospělý člen výpravy, Bari. A opět jeho slova nenašla příznivce.
„Sklapni,“ řekla Alena a ani se nenamáhala mluvit jeho směrem, tak bezvýznamný pro ni byl. „Jsem větší chlap než ty. Tenhle kluk je větší chlap…“
Každý, kdo šel po chodníku, byl větší chlap než Bari. Včetně psů. Rozmazlený a naštěstí dost hloupý synáček jejich šéfa, který neměl školy, neměl práci a neměl manželku. Nic z toho nepotřeboval, dokud ho otec zásoboval výdělkem z nelegálních kšeftů. Měl školu korupce, měl práci podvodníka a zloděje, a když chtěl, zaplatil si prostitutku. Táhlo mu na třicet, téměř neuměl číst a nikdo ho neměl rád. Včetně jeho otce, který měl v sobě ale pořád špetku čistoty, aby se svého syna nezbavil.
Řidičem byl Michal. Tvrdý chlap, on rodinu měl. Na nikom jiném mu ovšem nezáleželo a pro ni by udělal cokoli. Tak když zjistil, že zavírání lidí do sudů s kyselinou mu vynáší víc než práce v chemičce, začal podnikat krvavě. Výsledek? Děti mohly na vysokou.
Alenu brali jen na únosy. Měla milou tvář a uklidňující hlas. Na unesené působila tak, že si alespoň trochu připadali příjemně, bylo-li to vůbec možné, a aspoň na chvíli nemysleli na svou smrt. Byla to studentka medicíny v Praze s chudými rodiči a pocitem, že vše špatné, co lidem teď napáchá, jen poslouží k tomu, aby pak mohla konat dobro. A léčit.
Zanedlouho vjeli do na první pohled opuštěného dvora. Tady měli čekat, dokud se rodiče neozvou. Nemělo to trvat dlouho, obvykle volají hned, jak najdou vzkaz. Začnou vyjednávat, že na Štědrý den jsou banky zavřené. Únosci tedy přistoupí na pozdější datum, ale zvýší částku. Dítě je pak v tichosti vráceno. Takový byl plán. Až se rodina ozve, odjet do motelu, aby se jim jedno místo nestalo osudným kvůli signálu volaného.
„Dneska si dávají na čas… Copak, zlobil jsi?“ Obrátil se Michal na chlapce, když stavil blízko smrku, který by za jiných okolností byl vhodný k svátečnímu ozdobení.
Chlapec nehnul sklopenou hlavou, jen zamrkal. Měl dlouhé černé řasy jako dívka, pomyslela si Alena. Jednou z něj vyroste pěkný chlap.
„Tak kdepak máš rodiče, hm? Neříkej, že jsou v práci,“ pokračoval řidič. Bari si během jeho otázek vytáhl zbraň z batohu, snad aby dítě postrašil.
Chlapec zavrtěl hlavou. První výrazný kontakt od chvíle únosu. „Nejsou.“
„Tak to brzy zavolají…“
„Nezavolají.“
„Vždycky zavolají,“ odvětil Michal a bral diskuzi za uzavřenou.
„Nezavolají,“ špitl chlapec, „protože jsou mrtví.“
Každý člen nelegální výpravy ztuhnul. „Cože?“ Vyjekl Bari. „Jak mrtví?“
„Počkej, to je nějaká sebeobrana? Tohle na nás neplatí, kluku. My moc dobře víme…“
Pane bože, Alena se zděsila. Unesli sirotka. Co teď s ním? Co s ním?
„Jsou mrtví už dávno. Stejně jako já.“
Pohlédl na Alenu. Dřív, než na jeho slova stačili reagovat, dřív, než nad nimi stačili přemýšlet.
„Co to…?“
Alena nic neříkala. Alena skoro nedýchala. Hleděla do černé tmy v chlapcových očích a věděla, proč celou cestu nezvednul hlavu. Protože neměl oči, protože to vůbec nebylo dítě. Ani člověk.
Nemohla se hnout, jako by její tělo zalil beton. Musí jí puknout srdce… Slyšela, jak se Michal a Bari snaží dostat z auta. Marně. Věděla, že nemá smysl snažit se utéct. Neunesli chlapce…
Tvor zvrátil hlavu dozadu a z jeho úst se vyvalil černý kouř. Hutný dým zaplnil celé auto.
„Byli jsme jen děti… Jsme jen děti. Bezmocní, malí a naivní,“ uslyšela Alena v každé své buňce. Přes tmavý kouř neviděla ani centimetr před sebe. „A vždycky se najde někdo, kdo nás zneužije… Vždycky!“
Zavřela oči, kouř jí začínal pálit. Tušila, že s tím klukem není něco v pořádku, tušila to!
„Ale my děti… My děti věříme hodně věcem, které vy nevidíte.“
„Pusť nás ty bestie!“ Zvolal Michal zoufale. „Otevři dveře!“
„Bestie jste vy, bídní lidé, kteří žijete z neštěstí druhých. Bestie byl můj strýc, který zavraždil rodiče a pak i mě. Já měl jen vánoční přání… A přání se na Štědrý den plní.“
„Jaké přání, ty spratku! Otevři…“
Bari už nic neřekl. Nemohl.
„Přál jsem si pomstu. Všem, co kdy ublížili dětem. A co ublíží,“ zaduněl kouř, když Barimu praskla lebka.
Michal zděšeně zařval. Kouř se nahromadil před jeho tvář a nosními dírkami vletěl do těla. Okamžitě se mu spustila krev z nosu. Vyděšeně si hmatal po tváři, snažil se dým z póru vyškrábat. Děs ho zbavil zdravého rozumu. Najednou vypoulil oči a celé tělo mu začalo opuchat.
„Ale… Aleno, pomoz mi…,“ skuhral. Kůže náhle začala praskat. Nemohla se víc roztáhnout, napnula se a pukala. Michal sípal v bolestech, utrpení ho drželo v strnulosti. Nedokázal se pohnout, jen čekal, kdy vše přestane. A pak se to stalo. Šílenou silou mu dým vyrval kůži z těla.
Alena se klepala v rohu auta, uplakaná, rozmazaná. Nechce takhle zemřít, nechce trpět. Dým opustil Michalovu mrtvolu a přesunul se k ní. Tělesná schránka malého chlapce dál seděla vedle Aleny a prázdnými tunely zíralo na její strach.
„Prosím…“
Kouř ji obestoupil a z vteřiny na vteřinu vletěl do oblečení. Strhal z ní šaty jako listí stromu. A najedou, cvakly dveřní zámky. Mrtvá strachy rychle otevřela a vyběhla nahá na mráz. Nahá. Sněžilo. Pokusila se udělat další krok, ale kůže na chodidlech jí přimrzla k zemi. Svalila se do sněhu, zajala ji hysterie.
Chlapec klidně vystoupil a s rukama za zády došel k ní. „Hele, sněží. Sníh je kamarád,“ kleknul si k ženskému tělu, které přimrzalo k ledové pokrývce trávy. „Tvůj však ne.“
Alena si položila hlavu do dlaní, skoro už necítila bolest. Prostě jen usne. Vždyť jsou Vánoce.
Dítě pak zvedlo prázdné oční důlky k obloze.
Zrovna padala hvězda.