Pazuru
Japonsko, 2014, 85 minut
Režie: Eisuke Naitô
Scénář: Makoto Suzuki a Eisuke Naitô podle románu Yûsukeho Yamady
Hrají:
Kaho (Azusa)
Shûhei Nomura (Shigeo Yuasa)
Kazuya Takahashi (Mitome)
Kokone Sasaki (Yasuda)
Japonské filmy jsou rozhodně takovými, které vás dovedou zaujmout. Je to snad jinou mentalitou, je to naprosto jiným přístupem k tomu, co je zobrazováno. Například velmi zajímavé je to, že se nebrání skutečně hnusnému násilí, ale pokud má dojít na nahotu, tak jsou rezervovaní, tedy myslím v explicitnosti. Jinak znásilnění je v japonském filmu celkem tradiční, jen není podáno tak přímočaře. Přesto na vás bude mít efekt.
„Pazuru“ je snímek, který přesně tohle nabízí, myslím násilí. Je to snímek, který je hodně krutý a který se velkou část stopáže tváří jako krutý naprosto zbytečně. Jako kdyby krutost byla nevyvolaná a neměla žádný smysl, tedy kromě toho, že je prostě prováděna a těm, kdo ji provádějí, může způsobovat nějaké příjemné pocity, které dovede vnímat jen psychopatický násilník.
Jenže ona není naprosto zbytečná a samoúčelná, ona má příčiny. A právě tohle se mi na japonských snímcích líbí. Krutost není jen prvoplánová, je součástí příběhu a vychází z toho, že je zde příčina a následek. Přesně tohle se odhaluje v příběhu studentů a jejich učitelů, kteří jsou jednoho dne, přímo ve škole, napadeni neznámými útočníky, jež jsou maskovaní jako kytky – prostě mají na tváři masku květu.
Tohle na Japoncích také zbožňuji. Tu skutečnost, že do realistického příběhu dovedou dát takové prvky, díky kterým je to celé pak ujeté, ale přitom se tomu vůbec nic neubírá na hnusu, na drsnosti a na tom, že to chce něco říct. Třeba to, že šikana je na japonských školách – a nejen na nich – celkem problém. Ty následky tady jsou opravdu nepříjemné, ale přesto se snímku daří, aby něco sděloval, aby nebyl jen tupým mučením. A navíc tu je děj, který je zajímavý a drží pohromadě.
Po dlouhé době jsem se zase dostal k japonskému filmu a „Pazuru“ mi připomnělo, proč mám filmografii země vycházejícího slunce tak rád. Je jiná, ale je mi nesmírně blízká. Násilí ne jen pro násilí samotné, ale pro to, aby bylo něco sděleno. A tohle je případ filmu „Pazuru“, který je prostě dobrý a chce ukázat, že násilí má někde své kořeny, ať už je to ve vyšinuté mysli, anebo v tom, co se stalo.
Hodnocení: 80 %
