Penny se bojí
Penny Dreadful
USA, 2006, 92 minut
Režie: Richard Brandes
Scénář: Richard Brandes, Arthur Flam a Diane Doniol-Valcroze
Hrají:
Rachel Miner (Penny Deerborn)
Mimi Rogers (Orianna Volkes)
Chad Todhunter (Alvin)
Mickey Jones (Eddie)
„Penny se bojí“ má vlastně všechno, co moderní horor potřebuje. Jednu uřvanou holku, k tomu videokameru, která nenajde moc využití, dva mobilní telefony, které zrovna jako na potvoru nemají signál, jednoho hodně divného zabijáka, na kterého titulní hrdinka narazí – doslova – čistě náhodou, a nakonec pořádný žabikuch, kterým se to tady „porcuje“. Jo, a také se tu objeví odhalená ňadra. Samozřejmě. To už bylo to poslední, co chybělo. Takže co je na tomhle filmu tak špatného? No právě tohle všechno.
Penny Deerborn je dívkou, která si s sebou nese trauma. Má problémy s auty. Nějak není schopna sedět v autě bez toho, aby zvracela. Jako malá byla totiž přímým svědkem dopravní nehody, při které se auto s ní a s jejími rodiči převrátilo, rodiče to zabilo. Penny se ale snaží se svým problémem něco dělat. Má jí pomoct psycholožka Orianna, která ji vzala na výlet autem. Penny to ale nesnáší moc dobře. Už vůbec ne ve chvíli, kdy naberou podivného stopaře/stopařku, který/á si jako svačinu veze hodně podivný špíz. A právě jehla špízu změní poměrně normální projížďku v noční můru.
Ten nápad není tak špatný, myslím nápad s tím, jak se někdo bojí jezdit autem, ale podaný je takovým způsobem, že to zrovna dvakrát nenadchne. Jsme sice uvězněni v klaustrofobním prostředí automobilu, z kterého nemůžeme vylézt – tenhle prvek mi sice nesedí, ale budiž – přesto pocity stísněnosti nejsou přenášeny z kabiny na diváka. Snad je to tím, že pohled na Penny po chvíli přestává bavit, nebo proto, že se toho zase tolik neděje, a to má film úctyhodnou stopáž na to, že nesleduje nic jiného než prazvláštní Pennyiny úkony v automobilu.
Když konečně nastává zlom, uvědomíme si, že jsme teprve za hodinou filmu a čeká nás ještě jedna útrpná půlhodina, což není zrovna pozitivní vizitka snímku, který by měl především diváka vystrašit a udržet jeho pozornost, aby vyděšení mohlo být účinné. Ale z čeho máme mít strach? Snad z toho, že je všude tma? Nebo že jsme na digitální kameře právě zhlédli, jak někdo zabil osobu, která vedle nás sedí na sedadle řidiče? Ale jo, ono by to i bylo docela děsivé, jen kdyby to mělo nějaký spád, jen kdyby všechno nebylo tak očekávané. Dlouhý nástup a příprava na lekačku mě příliš nevyděsí. A závěr? Ne, tohle není žádná pointa.
„Penny se bojí“ je hodně levný snímek a je to na něm vidět. Gore žádné a krev vlastně taky ne. Minimum herců, exteriéry v přírodě, kde nejsou žádní lidé. Potěší pak přítomnost, i když velmi krátká, Michaela Berrymana. Člověk si i vzpomene na „Hory mají oči“ a řekne si, že tohle alespoň mělo nějakou šťávu. „Penny se bojí“ ji postrádá a my jen v naději, že už to všechno skončí, doufáme, že ten příští film, který se na nás chystá, bude o něco, alespoň malinké něco, lepší. Přesto, že jsou zde nějaké další vedlejší postavy, jejich přítomnost je naprosto zbytečná.
V závěru – a vlastně během celého filmu – se dějí podivné věci, které si lze vysvětlovat šílením anebo nočními můrami. Nejsou nijak přesvědčivé, nijak zajímavé a ani příliš opodstatněné. Pokud bych srovnával s dalším filmem z prvního After Dark HorrorFestu, musím říct, že „Lekce umírání“ mi přišla mnohem zajímavější a mnohem originálnější. Ale je pravda, že „Penny se bojí“ je horor o něčem jiném, jinak pojatý. Co nám asi předvedli další filmy z After Dark HorrorFestu?
Hodnocení: 30%
